Ztraceně v Ravenně aneb I muži mají své dny

O ženském orientačním smyslu – nesmyslu byly popsány už stohy papíru. Já jsem přímo exemplární případ. Dokážu zabloudit i na větším parkovišti nebo v supermarketu (a co teprve v obchodním centru – tam zvládnu tápat i celé hodiny ;-)). Ale hlavně si nikdy nepamatuji cestu, kterou jsem nešla sama, protože když mě někdo jiný vede, vnímám trasu jen velmi mlhavě a rozhodně nejsem schopna ji zopakovat.

Zkrátka kdybyste se mě potřebovali zbavit na x hodin a možná i natrvalo, stačí mě vypustit do terénu. Jedno jestli přírodního nebo městského a nezáleží ani na tom, kolikrát jsem tam byla v minulosti, pokud to bylo se zorientovaným doprovodem. Ovšem pozor! Jestli se opravdu nemám vrátit, nesmíte mi dát do ruky mapu. V tom jsem naopak docela dobrá, na ženskou možná až netypicky. Mapy mě odjakživa fascinovaly a osvědčuji se i jako navigátor - alespoň se mnou narozdíl od GPS ještě nikdo neskončil v poli. Prostě s mapou moje šance dorazit z bodu A do bodu B radikálně stoupají a zřejmě i proto mám k těmto průvodcům bludných oveček velmi důvěrný vztah. Se žádnou se neumím rozloučit, pečlivě je shromažďuji, ale zato velmi nepečlivě ukládám. Ve výsledku nám z knihovny neustále vypadávají menší či větší mapky všech možných i nemožných míst. A když se do těchto míst chceme vrátit a potřebujeme mapu, tak nikdy není k nalezení...

Ale já chtěla vyprávět o příhodě z cesty do Itálie. Byla to jedna z těch cest ve dvou, které jsou  pro rodiče tři dětí z důvodu zachování duševního zdraví čas od času nezbytné. Tenkrát jsme byli od potomků tak dlouho, tak daleko a na tak krásných místech, že jsme se za celý týden ani nestačili pohádat. Tedy až do poslední zastávky na cestě zpět ve starobylé Ravenně. Zatímco do té doby skvěle fungovalo naše tradiční rozdělení cestovních rolí, kdy se manžel chápe volantu a já itineráře, poslední den s blížícím se návratem vyhřezly staré spory. Ti z Marsu a ty z Venuše se totiž liší nejen ve schopnosti orientace, ale i v mnoha dalších aspektech. U nás je markantní rozdíl třeba v přístupu k času. Já jsem bezbřehý optimista a navzdory mnoha neblahým zkušenostem do poslední chvíle přesvědčuji okolí, že se stihneme obléknout, vypravit a dorazit na místo určení během půl hodiny a ještě zbude čas na kafe. Manžel zapřísáhlý pesimista má naopak nutkání všude stepovat s hodinovým předstihem, protože cestou předpokládá nečekanou dopravní zácpu, píchlou gumu i účast v havárii. Tehdy v Itálii se mi podařilo ukolébat ho na celý týden do dovolenkového klidu. Jenže poslední den se nebezpečně přiblížil návrat do pracovního koloběhu a klid ho opouštěl. On spěchal domů, já si chtěla užít poslední chvíle volna.

Prohlídku Ravenny jsem naplánovala na pár hodin a pod nátlakem svatosvatě slíbila, že před polednem už budeme na dálnici směr domov. S čím jsem v plánech nepočítala (pokolikáté už?) byly komplikace v dopravě. Ravenna je na italské poměry nevelké provinční město přehledně rozložené v přímořské rovině, což pro dopravní chaos neskýtá nijak ideální podmínky. Ovšem to bychom nesměli být v Itálii, v zemi geneticky zatížené jednosměrkami a vyhlášené „přehledným“ značením. Vedeni směrovkami „centro storico“ jsme třikrát obtočili město dokola a pokaždé skončili ve výchozím bodě. Pak nám polapení carabinieri vysvětlili, že směrovky prostě nestihli změnit a musíme vjet do ulice označené zákazem vjezdu, který momentálně neplatí kvůli té stavbě v ulici vedle. Přece. Madonna mia, jak můžou být cizinci tak tupí a jezdit podle značek!

Oproti původním předpokladům jsme na příjezdu nabrali víc než hodinový skluz a muž dával zřetelně najevo, na úkor které části programu se má ztráta zahladit. To já si věrna svému naturelu vůbec nepřipouštěla, že by se mělo z původních plánů něco slevit, a neviděla důvod proč vynechat prohlídku jediné úchvatné mozaiky ve slavných ravennských kostelech a mauzoleích z pátého a šestého století. Ale bylo mi jasné, že bez ženské lsti to nepůjde. Za jiných okolností bych ho rozumně posadila na kafe podobně jako na jiných místech, kde alternoval moje návštěvy muzea třeba v pivnici, ale tenkrát mi svým rezolutním postojem nedal šanci – mozaiky uvidíme buď oba nebo nikdo. Takže oba!

Nahrával mi místní systém vstupného, které se platilo do všech osmi hlavních pamětihodností najednou, čili vlastně jen v prvním kostele a návštěvu ostatních jste měli jakoby zadarmo. Vstupenky byly pochopitelně o to dražší. Když jsem je zaplatila bez mrknutí oka a dokonce s úsměvem na rtech, hleděl na mě muž trochu podezíravě. „Nemyslíš doufám, že půjdeme do všech?“ „Jistěže ne, miláčku, jenom se projdeme po městě a nakoukneme do kostelů, na které náhodou narazíme,“ pravila jsem medovým hlasem pevně odhodlaná jít za raně křesťanskými památkami třeba přes mrtvoly.

A hlavně přes tu vlastní, protože co následovalo, z mojí strany připomínalo dráždění chřestýše bosou nohou. Už u pokladny jsem se lstivě zmocnila plánu města a bryskně zvolila složitou trasu s mnoha oklikami, při které jsme památky nemohli minout. Pod záminkou, že do kabelky se vejde lépe, jsem mapu už nepustila z ruky. Po prohlídce prvního svatostánku jsme se vydali na „nahodilé“ toulky městem a postupně volali: „No ne, tady je další!“ Tedy já nadšeně volala a manžel si mě prohlížel stále zlověstněji. Asi si teď říkáte, že má výjimečně dlouhé vedení, ale na jeho obranu musím uvést, že něčemu takovému prostě nedokázal uvěřit. Tedy ne tomu, že bych ho mohla vodit za nos, ale tomu že já, osoba naprosto neschopná orientace, což jsem několikrát prokázala i během oné cesty do Itálie, zvládnu řídit naše kroky v cizím městě přesně tam, kam potřebuji. Podotýkám, že do mapy jsem za celou dobu mrkla jen párkrát.

Ale nakonec to stejně prasklo. Ke stavitelům raně křesťanských památek v Ravenně mám jednu velkou výhradu. Vůbec nemysleli na turisty a budovali zcela nahodile a ve vzdálenostech, které by odradily i podstatně větší milovníky mozaik, než jsme byli my dva. Takže když u čtvrté prohlídky můj protějšek prozřel, hromovým hlasem zvolal „Dost!“, sebral mi mapu a zavelel k návratu, ani jsem neprotestovala. Přesto mi náhle se objevivší orientační čest nedovolila vzdát se úplně bez boje. Věděla jsem ještě o jednom kostelíku, ke kterému stačilo zajít si cestou na parkoviště jenom o dvě ulice. Navigace se ujal muž, ale já měla mapu už pevně vtisknutou v hlavě a navíc jsem narozdíl od něj přesně věděla, kde se v ní nachází naše auto... Nenápadně ho nasměrovat k pátému „No ne, tady je další!“ bylo tak snadné, že prostě nešlo odolat. Už kvůli tomu obrovskému osobnímu zadostiučinění věčného pobloudilce. I když mi už v té chvíli bylo jasné, že jsem přestřelila.

Napopáté divadýlko samozřejmě nezabralo a prohlídku kostela rezolutně odmítl. Škemrala jsem: „Tak na mě aspoň počkej, na chvilku tam nahlídnu, když už jsem tady a mám tu vstupenku.“ „Máš na to tři minuty," ucedil ledovým hlasem, který věstil problémy. Kostel jsem prolítla jak raketa, černé babky ani nestačily pohoršeně zvednout hlavy, a déle než tři minuty to určitě netrvalo. Ale stejně nepočkal. O samotě se mu rozleželo, jakou jsem s ním hrála špinavou hru, a chtěl mě na oplátku vydusit ve vlastní šťávě. Jenže. Já v té době už znala cestu k autu i bez mapy, on ani s mapou. Po městě jsem ho celou dobu vodila já, trasu vnímal jen mlhavě a rozhodně nebyl schopen ji zopakovat.

Odehrálo se to už v době mobilové a žádné velké drama se tudíž nekonalo. Trpělivě jsem u auta vyčkala na telefon, vychutnala si dosud neznámou orientační převahu a pak zbloudilého navigovala správným směrem. Plánovaný odjezd před polednem jsme samozřejmě nestihli, ale vy určitě víte proč. Přece výhradně a pouze proto, že na mě před kostelem nepočkal...

Na Ravennu dodnes nedám dopustit. V podstatě je to ospalé provinční městečko a ze všech těch slavných mozaik si matně pamatuji jedinou, ale stejně je to pro mě jedno z nejmilejších míst v Itálii. Příjemnou vzpomínku kalí jenom jedno. Muž mi od té doby nechce věřit, že můj orientační smysl je opravdu tak špatný, jak je. A já přitom zabloudím úplně všude! Nemít mapu...