Šerpu v důchodovém věku nebrat!

Ó kolena kolena nechť přiblíží se k jezeru ... nebo tak nějak podobně reprodukovali slova básníka studenti v české filmové klasice. Ale vy určitě správně tušíte, že o poezii to dneska nebude.

Bude to hlavně o mojí mamince, kterou je třeba na úvod stručně představit. I když není vyloučeno, že jste o ní už slyšeli. To je ta seniorka, která na zájezdu s CK Kudrna do Skotska jako první ze všech vylezla na Ben Nevis a při cestě Španělskem se spustila po laně na nepřístupnou pláž, kde bivakovala spolu s nejtvrdším jádrem zájezdu, tj. dvěma studenty FSS a průvodcem. Kudrnovci si o jejích činech dodnes vyprávějí hrdinské ságy u táborových ohňů.

Sama znám maminčiny vrcholné turistické kousky jenom z doslechu, ale vůbec mě nepřekvapily. Už dřív jsem tušila, že se nejspíš nepřipojí k důchodkyním, které sedávají na zápraží a se slzou v oku vzpomínají na doby, kdy bez potíží pohybovaly i jinými částmi těla než jen pantem. Mé podezření se utvrdilo, když si místo televizní deky na důchod pořídila spacák do -15°C a speciálně vyztužený stan, který odolá i větru v Himalájích. Ale první skutečně drásající osobní zkušenost s její kondicí jsem získala až před osmi lety v Krkonoších.

Byl to jeden z těch četných – a poslední dobou bohužel stále četnějších - výletů, na kterých mi odešla kolena. Marně přemýšlím, proč a kam tak pravidelně odcházejí. Nespíš je prostě přestane bavit moje pomalé tempo a jdou napřed, protože nakonec se s nimi pokaždé šťastně shledám. Většinou bohužel až třetí den. Ovšem ze všeho nejvíc svým kolenům zazlívám, že mě opouštějí v těch nejkritičtějších okamžicích - v průtrži mračen, na úprku před rozzuřeným býkem, při sestupu k první hospodě po deseti kilometrech a tak podobně.

Aktuální přítomnost či nepřítomnost kolen také zásadně mění můj pohled na optimální sklon trasy. Nevím, jak vy, ale já s koleny chodím daleko raději z kopce, zatímco bez kolen (odcházejících zpravidla v druhé polovině cesty) naopak upřednostňuji pohyb do kopce. Logické by bylo plánovat trasu nejprve do údolí a pak na kopec, ale to se kupodivu moc nedaří. Daleko běžnější bývá opačné pořadí, takže na konci putování občas připomínám rychlostí i stylem pohybu pouštního hada v posledním tažení.

A přesně takhle v serpentinách a s něžnými nášlapy jsem se plížila i v závěru onoho celodenního výletu na Sněžku, který spolu se mnou absolvovala třináctiletá dcera, sedmiletý syn a moje bezmála sedmdesátiletá maminka, samozřejmě s vlastním batohem. Velký batoh společný nám třem zbývajícím jsem celou cestu nesla já, ale na poslední úsek z kopce jsem ho s ohledem na svá nekolena pověsila na záda dceři... A jak to dopadlo? Belhala jsem se za nimi s jistým odstupem, a tak jsem až příliš pozdě zjistila, že jsem součástí potupného výjevu, který si mohli do sytosti vychutnat všichni obyvatelé „naší“ horské chaty. Jako první se z túry vracela babička alias šerpa, jeden batoh na zádech, druhý batoh hozený přes rameno a na ruce zavěšené dítě. Následovala vnučka, pak dlouho, dlouho nic a nakonec zubožená troska, která se ráno tvářila jako vůdce výpravy. Poslední ránu moje sebevědomí utržilo na pokoji, kam jsem se doplazila lízat si rány, načež babička vesele odhopkala zahrát si s vnoučaty ping-pong...

Vzpomínka na tuto ostudu byla opravdu silná, takže se mi následujících pět let dařilo podobným traumatizujícím zážitkům vyhýbat. Ale čas milosrdně otupí hroty palčivého ponížení. Tak se stalo, že jsem znovu pojala ten bláhový nápad vyrazit na výlet ve složení babička, já a dvě děti (jedno stejné jako minule, ale už povyrostlé, a druhé zbrusu nové, tehdy čtyřleté). Optimisticky jsem naplánovala sedmnáctikilometrovou túru s převýšením 700 metrů a utěšovala se myšlenkou, že nejmladší turistka udrží tu nejstarší na uzdě a tím pádem nebudu až tak zřetelně vyčnívat jako nejslabší článek. To se vcelku podařilo, ale posledních pár kilometrů jsem měla dojem, že pleteme nohama už všichni. Zvlášť v případě jedné osoby byl ten dojem hodně silný. Kolena mě opět zákeřně opustila a marně jsem je pod příslibem slušnějšího zacházení lákala zpět. S úšklebkem zmizela kdesi za zatáčkou a nehrozilo, že bych je ještě ten den dohonila. No a přesně v tom stádiu, kdy už mi v bolestném zaúpění při každém kroku bránily jedině myšlenky na dravou zvěř (nechtěla jsem jí prozrazovat, jak dalece jsme oslabeni), dostala maminka ten úžasný nápad. Sice vím, že chtěla zabavit malou vnučku, tou dobou praktikující protest vsedě, ale ani to její necitlivé chování neomlouvá. Bez ohledu na moje utrpení se začala předvádět! Jinak to nazvat nelze. Abych vám ten deprimující pohled přiblížila - představte si 74letou babičku, která si po sedmnáctikilometrové túře hraje s vnučkou na koníčky – rozběhnout se z kopce, na místě čtyřikrát poskočit, kolínka pěkně nahoru, a vesele zařehtat. Znova a znova. A pak se říká na stará kolena!

Zesměšňovat se nenechám. V zájmu zachování posledních zbytků sebeúcty jsem na tak zřejmou provokaci mohla zareagovat jediným způsobem. Vyloučila jsem tu kamzici přestrojenou za stařenku z okruhu svých spoluvýletníků a od té doby provozuji turistiku jen se sobě rovnými, tj. s nejmladší dcerkou. Počítám s ní ještě tak na nejbližší dva roky, pak už budu chodit sama.

Na druhou stranu mě blaží vědomí, že mám fakt dost dobrý genetický základ. Akorát by mě zajímalo, kdy se konečně projeví :-)