Jde armádě o rekruty nebo o peníze?

I když si resort obrany na jaře nechal schválit Bílou knihu o šetření, na zalepení děr v armádním rozpočtu to zdaleka nestačí. A tak si  vojenští experti dál lámou hlavy, jak to zařídit, aby se při ztenčených zdrojích dostálo všem mezinárodním závazkům, aby se našly rezervy na nezbytnou modernizaci vybavení, aby zbylo na udržení a přilákání lidských zdrojů a případně mohlo i zůstat někomu něco za nehty, jak je v tamních kruzích dobrým zvykem. Opravdu je pouhá shoda okolností, že myšlenku na odvody oprášili právě teď?

Sice jsem jen hloupý civilista, ale dala jsem si dohromady dvě a dvě a připadá mi, že to náhoda nebude. Prvním podstatným faktem je, že na ministerstvo obrany dolehla recese snad nejvíce ze všech resortů. V posledních dvou letech mu rozpočet klesl dokonce o dvacet procent a je nucen k nejrůznějším krkolomnostem. Viz Bílá kniha o obraně, která navrhuje poměrně drastické omezení současných schopností ozbrojených sil včetně likvidace bojových vrtulníků, protiletadlového raketového komplexu a dalších prestižních záležitostí. Jenže to je pořád málo. Jednak se ukazuje, že se úsporné záměry daleko snadněji píší na papír než prosazují v praxi, ale hlavně je v armádním hospodaření pořád děr jako v ementálu. Mezitím přituhuje v personální oblasti, špatně placení vojáci prchají do civilu a noví se nehrnou. A tak nezbývá než hledat další řešení.

Někdo neznalý českých poměrů by se možná podivil, proč se vojáci nevydali stejnou nátlakovou cestou jako doktoři, učitelé, policisté, zemědělci a další. Proč se nehrozí stávkami, proč silnice nebarikáduje vojenská technika a proč nás v médiích nebombardují fakta o mizerné finanční situaci rodin armádních specialistů. Odpověď je prostá: nejspíš by to nikoho nedojalo. Kdyby vojáci po vzoru lékařů zkusili akci „Děkujeme, odcházíme“, asi by jim veřejnost pěkně zamávala. Tak špatně si v očích lidu nestojí snad ani úředníci.  Resortu obrany se totiž zoufale nedostává nejen peněz, ale i podpory veřejného mínění.

Protože má tento fakt podle mého názoru zásadní význam, dovolím si krátkou odbočku. Opravdu si myslím, že jen málokterý národ má ke svým vojákům tak macešský vztah jako Češi. Je to dáno už historicky: vojáky si draze vydržujeme skoro sto let, aniž by kdy splnili svoji základní roli. Naše země s jednou z nejmoderněji vyzbrojených armád na světě v uplynulém století prošla dvěma okupacemi, a pokud vůbec kdy český voják na nějakého okupanta vystřelil, bylo těch výstřelů určitě míň, než v jediné šarvátce na indicko-pákistánské hranici. Za komunistů znělo voják z povolání skoro jako nadávka. A když se vstupem do NATO dostala česká armáda novou šanci zasloužit si úctu národa, všichni víme, jak to dopadlo. Co jsou vojákům platné všechny zahraniční mise a pomoci při  povodních, když je v očích veřejného mínění vysoko přebíjejí korupční aféry, jaké svými rozměry nemají v jiných resortech obdoby a pořád neberou konce? Ještě horší je, že tentokrát armáda ani nemůže svádět svoji pošramocenou image na mezinárodní konstelaci. Novodobou bitvu o veřejné mínění totiž prohrála vlastní vinou, když se nechala vysávat politickými pijavicemi a nedokázala je setřást. A výsledkem porážky je i to, že vojáci dnes ze srovnání s ostatními státem placenými profesemi vycházejí jako otloukánci, kteří se ani nepokusí ozvat.

Ale zpět k odvodům. Je v  situaci tenčících se zdrojů a stále naléhavějších personálních požadavků až tak překvapivé, že armáda najednou zatoužila vrátit se do starých dob a rekrutovat civilisty? Jak jinak má zařídit, aby se vlk personálních požadavků nažral a rozpočtová koza přitom zůstala celá? Civilní specialisté chybějících profesí, kteří zůstanou v záloze a naberou se bez platové kompenzace jen na dobu cvičení a konkrétního ohrožení, vyjdou nesrovnatelně levněji než permanentně vydržovaní zaměstnanci. Navíc je záměr zdánlivě nevinné legislativní úpravy daleko schůdnější než jakékoli pokusy o přímé navýšení armádního rozpočtu. Není to ideální cesta, není to ani nejrychlejší cesta, ale ono české armádě asi moc jiných cest nezbývá. Ty důležité křižovatky, na kterých se mohla vydat jiným směrem, totiž už dávno minula.

Jako občanka mám k myšlence odvodů dvě připomínky. Za prvé mi ta písnička o vznešených ideálech obrany vlasti, ve které se zpívá jen o specialistech vybraných profesí, zní trochu falešně. Možná by stálo za to nedělat z lidí voly a nalít jim čistého vína. Ale hlavně by mě zajímalo, jestli se ty prostředky, které armáda obnovením odvodů ušetří, využijí opravdu účelně. Protože čím méně se investuje do lidí, tím více zbude na materiální vybavení a tím větší zůstává také prostor na penězovody do stranických pokladen i soukromých kapes. Nestojí náhodou v pozadí celého nápadu právě tohle?