S tím školným je to fakt na pytel

Tak on mi tu zkoušku nedal ani za E. A další termín kvůli mně vypisovat taky nebude. Že prý by to s mojí kapacitou stejně nemělo smysl. Sice nevím, jak to ten doktorandskej náfuka myslel, ale radši jsem vymet ven, protože jsem tím pádem měl už úplně jiný starosti a vůbec to byl včera docela fofr.

Musel jsem navštívit emko s téčkem a řeknu vám, že to nebyl zrovna příjemnej pohovor. Ale to jsou zkrátka věci, co už ke studentskýmu životu patří a musí se nějak přetrpět. Takže nakonec vyměkli, že mě jako nechají podat další přihlášku na jinej obor. Sice pořád zdůrazňovali, že to pro mě bude už úplně poslední šance, ale z toho si těžkou hlavu nedělám (před dvěma rokama říkali úplně to samý). Přemýšlím o religionistice, tam je jedna moje kámoška (teda vlastně byla, teď dělá myslím sociologii) a prý je to s těma pánbíčkářema docela prdel. V ročníku jich bylo asi 200 studentů, takže po nich ty práce nikdo ani nečetl a už vůbec se nestaral, kde to opsali. Stejně bylo jasný, že ty náboženský vědomosti nikdy nikde nemůžou uplatnit, takže to vyučujícím bylo šuma fuk. Jo, religionistika by šla. Ale možná pro sichr zkusím ještě kulturologii, to zní taky docela dobře a loni tam brali s percentilem 15. Akorát se musím blíž mrknout, co ten obor obnáší, aby se z toho nakonec nevyklubala nějaká biflovačka.

Co mi trochu dělá starosti, je to nesmyslný pravidlo, že si člověk už od 26 let musí platit zdravotní pojištění, i když ještě studuje. To mi teda není jasný, z čeho si představujou, že by to měl platit. To snad má po takový době studia nechat školu a všechny ty roky zahodit? Nebo má místo učení jít na brigádu? Na jedný straně se pořád nadává, jak jde kvalita studia dolů, a na druhý straně hází studentům pod nohy takový nesmyslný překážky. To zas někdo něco nedomyslel!

Vždyť je přece jasný, že čím dýl se studuje, tím víc toho nakonec člověk umí a může být prospěšnější. Navíc nikde není psáno, že maturant hned na poprvé natrefí na školu, která mu opravdu sedí. Úplně klidně se může stát i to, že ve 24 letech půjde znovu k příjmačkám, jako se to přihodilo zrovna mně. Na základku jsem šel o rok později, i když jsem o tom tenkrát vůbec nerozhodoval. Ten odklad si prosadila máma, že prý jsem byl moc hravej nebo co, ale nakonec za ten ztracenej rok navíc má platit – hádejte kdo? No samozřejmě já!

Další rok jsem ztratil na gymplu pro změnu kvůli tátovi. Tehdy se mohlo jet na půl roku do Améru a sice se vybíralo podle známek, ale táta to nakonec nějak vyřídil a mohl jsem jet i já se čtyřkama. Moc se mi nechtělo, protože jsem se bál, že se nedomluvím, ale nakonec to bylo v poho. Když ve škole zjistili, že si se mnou moc nepokecají, tak mě nechali prostě přežívat a vůbec si mě nevšímali. Nakonec jsem se hodil marod a poslední dva měsíce proležel u televize (btw seriály imprůvd maj ingliš víc než celý studium). Další plus týhle choroby bylo, že jsem na závěr pobytu nemusel ke zkouškám, ale tím pádem jsem zase doma musel opakovat celej školní rok, i když ne vlastní vinou (můj nápad ta Amerika fakt nebyla).

Úplně nevinně jsem tak maturoval až v 21 letech a věřte mi, že to už se stíhá fakt těžko, aby člověk dostudoval do 26. Navíc si táta nedal vysvětlit, že chemie vůbec není moje hobby a přinutil mě (jo, i to se dneska děje!), abych šel na chemickou fakultu. Tvrdil, že se s maturitou za 15 stejně nikam jinam nedostanu, ale to se teda spletl. Dneska je o maturanty taková nouze, že se školy doslova předhánějí, aby jich ulovily co nejvíc a dostaly na ně dotace. Takže když jsem v prváku na technice vyletěl z chemie i z matiky, vzal jsem to humanitním směrem a konečně začal studovat tak, jak mě to opravdu baví a zajímá. Naši nejdřív kroutili hlavou, co se to učím za blbosti, jenže oni tomu vůbec nerozumí a netuší, jak se dneska vydělávají velký peníze. Prací to teda rozhodně není. Když tak občas (zřídka) přemýšlím, co jednou budu dělat, říkám si, že nejlepší by byl konzultant. K tomu nejsou potřeba žádný speciální znalosti, ale určitě je potřeba titul, takže ten bych si opravdu rád udělal. Věřím, že to pochopí i emko s téčkem, až jim tak za dva roky nastíním, že za mě budou muset platit ještě zdravotní pojištění.

Ale přes co asi vlak nepojede, je to zatracený školný. Táta se už po maturitě nechal slyšet, že když mi platil soukromej gympl a bylo to k ničemu (tohle jsem teda nechápal, však jsem odmaturoval), tak výšku už mi rozhodně platit nebude. Taky proto jsem ve čtvrtek ze zkoušky tak spěchal, protože jsem si nechtěl nechat ujít ten protest a museli jsme toho strašně moc zařídit. A myslím, že se nám to opravdu povedlo – vždyť ty melouny stříkaly až do televize! Jenže melounovým happeningem to samozřejmě nekončí, protože školné je opravdové zlo, které by se podepsalo na naší vzdělanosti a spoustě mladých lidí zabránilo v jejich cestě za poznáním. Vždyť už dneska chodí na vysokou jen asi dvě třetiny z populačního ročníku, tak jsou ty podmínky studia těžký, a se zavedením školnýho by se podíl vysokoškoláků ještě snížil.

No a jak jsem tam tak stál a díval se, jak melouny řachají o zem, napadlo mě, že ta neudělaná zkouška je možná řízení osudu. Celej půlrok se teď můžu naplno věnovat práci na protestech, čímž podpořím dobrou věc a navíc i sebe. Bude to taková škola života. Protože cítím, že podobných bojů nás, dnešní studenty, čeká ještě spousta. Vemte si už jenom tu důchodovou reformu, co nám má jednou zkrátit zaslouženej odpočinek...