Podnikové chaty. Fenomén, kterému odzvonilo.
Jak se dovolenkovalo za socialismu? Různě. Kdo měl peníze a možnosti, vyrážel k moři, kdo měl vlastní chatu, jezdil tam, kdo měl auto a stan, užíval si kempování, a kdo měl aspoň babičku na venkově, mohl ji navštívit. Pokud jste ze jmenovaných věcí neměli vůbec nic – tak jako moje maminka, která ovdověla a zůstala sama se třemi dětmi – zbývala vám skoro jediná dostupná možnost, která se jmenovala podniková chata. A řeknu vám, že z pohledu dítěte to možná byla ze všech variant ta úplně nejlepší, protože podniková chata byla jednoduše SUPER!
Tedy alespoň ta „naše“, na které jsem trávila snad patnáct dovolených a nikdy mě nezklamala, protože:
- Dítě touží vracet se tam, kde to dobře zná, a my se vraceli nejen na známá místa, ale i za kamarády. Každý rok se tam sešla parta dětí, někdy stejná a jindy hodně obměněná, ale vždycky skýtající spoustu zábavy.
- Duch pospolitosti, který plyne ze společné kuchyně a umývárny, může vadit dospělým, ale děti si ho rozhodně užívají. Většina dočasných obyvatel chaty se už znala nebo rychle poznala, takže se večer hrávaly karty, sedávalo se u táboráku, povídalo nebo zpívalo a my děti zažívaly ráj. Televize nebyla a nikomu nechyběla.
- I jinak si lidé byli blíž než na dnešních pobytech. Obchod byl v sousední vesnici, takže kdo jel autem nakoupit, většinou se zeptal nepojízdných sousedů (například nás), jestli nechtějí vzít třeba chleba. Když někdo pekl borůvkovou buchtu, dostaly ochutnat všechny děti. Kdo našel hodně hub, podělil se s ostatními. Na celodenní túru se klidně přibírali další zájemci a aktivní dospěláci vymýšleli hry pro celou dětskou bandu.
- Než nám chatu mírně zmodernizovali, bývaly pobyty opravdu dobrodružné. Jako lednička sloužil „strašidelný“ sklep, kde jsme si my děti občas vyprávěly horory (a já se pak bála dojít pro máslo). Užitková voda se nosila po kýblech z potůčku pod okny a pro pitnou se chodilo k prameni asi 1,5 kilometru daleko. Po příjezdu to vždycky bývala naše první cesta a hádali jsme se, kdo se nejdřív té skvělé vody napije.
- Kouzelné bylo už samotné místo. Podnikové chaty se většinou stavěly v horách a ta „naše“ stála na Ramzové, což byla úplná výhra. Pod okny zurčel potůček a za ním se prostíraly louky pro honičky a válení sudů s exkluzivní vyhlídkou na Šerák. Noční ticho přetínalo romantické houkání vláčku, který projížděl nejvýše položenou železniční stanicí na Moravě. A přímo přes silnici byl les plný borůvek, kde jsme v různých hrách trávili asi nejvíc času. Když o tom teď píšu, připadá mi skoro zvláštní, že se tam žádné dítě nikdy neztratilo ani se nikomu nic nestalo. Nevím, jestli tehdy bylo o tolik bezpečněji nebo jsme dnes o tolik vystrašenější, ale své děti bych určitě nenechala, aby bez dozoru běhaly hodiny po lese.
Dnes je doba podnikových chat nenávratně pryč. Vyrůstaly v padesátých a šedesátých letech, kdy se na stavbě často brigádnicky podíleli sami zaměstnanci. A jejich čas vypršel zpravidla v letech devadesátých. Jednak se lidem otevřely zcela nové cestovatelské možnosti, jednak stouply jejich nároky a spartánské vybavení podnikových chat najednou přestávalo stačit. Ale hlavně se vedení nově zprivatizovaných podniků nezdály rentabilní - místo výnosu jen požíraly náklady a kazily firemní profit. Když se někdo (často přímo člen podnikového vedení) nabídl, že je výhodně (pro koho?) odkoupí, většinou došlo k rychlé dohodě. Z větších chat se staly penziony, z menších soukromé rekreační objekty.
Je jisté, že privatizace podnikových chat vždycky neprobíhaly nejčistší formou a starší zaměstnanci právem skřípali zuby. Nicméně proces to byl zákonitý, takže netruchlím. Podnikové chaty patřily k minulé době stejně, jako k té dnešní patří malé rodinné penziony. Po pravdě bych si dnes hodně rozmýšlela, jestli strávit dovolenou se společnou kuchyní a umývárnou. Ale pro dítě měla taková dovolená své neopakovatelné kouzlo.
To vzrušení, když nás o půl čtvrté ráno maminka budila a ověšení kufry, batohy a nezbytnými kyblíky na borůvky jsme spěchali na noční autobus. A pak rychlíkem, ve kterém jsme samou nedočkavostí už nikdy neusnuli a s blížícím se cílem cesty se nám rozbušilo srdce. Potom jsme opět ověšení zavadly kráčeli po silnici, počítali domečky a vyhlíželi ten náš, kdy se konečně vyloupne za zatáčkou... Ne, tomu vzrušení se už nic nevyrovná. Určitě jsem se na podnikovou chatu se společnou umývárnou a kuchyní těšívala víc než dnešní děti do luxusního hotelu.
No není to divné?
Petra Kišová
Pro malý kousek Osvětimi v sobě
Jsou místa divně zlověstná nebo naopak velkolepě majestátní, kde člověku není do smíchu ani do řeči. Kde pociťuje zvláštní tíhu, která mu stahuje hrdlo, a mimoděk zvedá pohled do výše, jako by tam hledal něco, co není
Petra Kišová
Dědek kořenář a nová dimenze alternativní medicíny
“Zmačkejte to.” Diagnóza nejen bez vyšetření, ale i bez jakéhokoliv kontaktu s pacientem. Svět čar a kouzel se v Brně otevírá přímo na zdravotnickém středisku.
Petra Kišová
Hodný pán s houbami. Blog o tom, o čem se nemluví
Líbí se ti? Pojď si sáhnout, neboj se. Pohlaď si ho, je to jako hračka. Poslouchám toho neznámého staršího pána, jak mě přemlouvá, a dívám se na tu divnou růžovou věc, co mu trčí z rozepnutých kalhot. Nelíbí se mi.
Petra Kišová
Jak díky srpnu 1968 vznikla na Moravě líheň šachových velmistrů
Srpnová invaze měla i podivně pozitivní dopady. Tehdejší velitel pluku a pozdější legendární šachový trenér Vratislav Hora prožil život ve znamení osudových osmiček. A byl to paradoxní příběh hodný paradoxní doby.
Petra Kišová
Společnost pro uvádění Vieweghova skuhrání na pravou míru
Spisovatel Michal Viewegh se jako lektor zúčastnil 15. ročníku festivalu ProART, svůj kurz nedokončil a ujel. Ve svém pravidelném fňukacím okénku na Lidovkách vysvětluje proč. A teď jak to bylo doopravdy.
Petra Kišová
Turci znovu dobývají Balkán
Turecké vlajky vesele povlávají ve větru, nápisy v turečtině lákají k občerstvení. Nejsme ani v Turecku, ani v turecké čtvrti někde v Německu, ale na silniční trase Bělehrad - Istanbul.
Petra Kišová
Jak jsme v Bulharsku přejeli policajta
Bulharsko je takové trochu ošuntělejší Řecko s polovičními cenami a kouzlem neohrabaného venkovského mladíka, který ani sám netuší, jak dobře je rostlý a jak mu to v obyčejném vasilu náramně sluší.
Petra Kišová
Jak svět přichází o Zábrany
Privilegovaný normalizační literát Karel Sýs je navržen na státní vyznamenání. Co o něm ve svých denících psal perzekvovaný spisovatel Jan Zábrana? Právě dnes by předčasně zesnulý básník, prozaik a překladatel oslavil 87 let.
Petra Kišová
Vrcholový fotbal není vhodný pro muže
Statistiky potvrzují, že muži daleko hůře snášejí psychickou zátěž spojenou s vrcholovým sportem. Řada fotbalistů končí sebevraždou a z těch, co přežijí, spousta propadne alkoholu nebo drogám.
Petra Kišová
Katolická církev vnucuje důchodcům místo hrnců petice
Za cenzuru umění pod křesťanským praporem aneb Každý podpis pod petici dobrý. Třeba zneužitím adresáře univerzity třetího věku.
Petra Kišová
Nekamenujme Prchala, nekamenujme marketéry!
Jsou volby soubojem idejí, nebo marketingových strategií? Oboje. Ale teprve letos se otevřeně mluví o tom, jak důležitý je pro úspěch marketing. Minimálně stejně jako volební program.
Petra Kišová
Víc škody než tři útoky islamistů udělá i jedna větší bouřka
Černý pátek islámského terorismu: dým v plastovém kbelíku a dva "útoky" ve Francii s výsledkem čtyři stehy a jeden okamžitě zatčený terorista. Že se k tomu ti islamisti vůbec hlásí.
Petra Kišová
Panychida za diskuse aneb Jak jsem přišla o plody blogerského úsilí
To je tak, když blogerka usne... ne zrovna na vavřínech, ale v bublině nečinnosti a nečtenosti. Pak se jednoho dne probere a zjistí, že ji okradli a cosi je nenávratně pryč.
Petra Kišová
Pomlázka a ženská obřízka
Co mají tyto dva úporně přežívající rituály společného? Jde o různé formy diskriminace žen a odrazy nerovnosti mezi pohlavími.
Petra Kišová
Čunkiáda aneb Zálohované výživné jako předvolební bublina a past
Nová sociální dávka, která bude před volbami hodně vidět. Co na tom, že ve skutečnosti pomůže jen zlomku dětí z neúplných rodin a navíc dává špatný signál k nezodpovědnému chování? Politický přínos je zřejmý, viz Jiří Čunek.
Petra Kišová
„Já mám to štěstí, že narozeniny slavím s Gagarinem!“
říkávala moje babička se sobě vlastním nenápadným sarkasmem. „To vám je každý rok taková sláva, že nikdy nemůžu zapomenout, kdy je mám!“
Petra Kišová
Malý člověk nemůže být velkým státníkem
Odmítnutí zúčastnit se pohřbu kardinála Miloslava Vlka, emeritního arcibiskupa pražského a primase českého, je dalším z dlouhé řady důkazů prezidentovy lidské malosti a ubohosti.
Petra Kišová
Ministerstvo životního prostředí jako součást Agrofertu
Kauza 22 milionů za Faltýnkův střet zájmů je jenom vrcholkem ledovce. Ve střetu zájmů je celý princip státu jako firmy, jak dokazují další případy zneužívání státní správy ve prospěch Agrofertu.
Petra Kišová
O ženách s dlouhou
“Máte dlouhou pochvu,” povídá mi dnes gynekolog. Jen tak, mezi řečí, zatímco do mě strkal cosi, co se prý dělá jenom ve standardní, unifikované velikosti, takže je pro moje rozměry příliš krátké.
Petra Kišová
Smutně veselá kauza Pitomio
Zesměšňování a komolení jména je v pořádku už i v tištěných médiích. Doba zhrubla, zábrany padly a Vrchní soud v Praze to odklepl včerejším rozsudkem, podle kterého lze při oprávněné kritice přejmenovat Tomia Okamuru na Pitomia.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 176
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2701x
Seznam rubrik
- Předkrmy (někdo to rád ostré)
- Škola na různý způsob
- Veverky a jiná zvěř
- Speciality na rožni
- Co hostům nejvíc chutnalo
- Šéfkuchař doporučuje
- Dezertíky z domácí kuchyně
- Osobní
- Nezařazené