Zpověď nemehla

Někdo je nemehlo od narození, někdo se k tomu propracuje tučnou stravou a časem. Já jsem nemehlo z přesvědčení. Přesvědčila jsem se o tom už mockrát a občas docela bolestivě...

Nechuť k pohybu se u mě projevovala už od kolébky. Zatímco ostatní vývoj probíhal vcelku uspokojivě, třeba žvatlat slabiky jsem začala už v pěti měsících, pohybově jsem ustrnula na fázi sedět, která mi naprosto vyhovovala. Jak o tom svědčí záznamy v pamětní knížce, až do roku jsem se o nic jiného ani nepokusila. Prostě jsem seděla a žvanila.

Když mě nakonec - zřejmě proti mé vůli - naučili lézt a posléze i chodit, převzala moji výchovu babička, která mě z obav, aby se nemehlo nepřerazilo, pro jistotu vůbec nepouštěla z ruky. Naše procházky končily na lavičce u prolízek, odkud jsem pohoršeně pozorovala ostatní děti, které tak neuvěřitelně riskovaly své zdraví a životy. Já nad jejich odvážnými kousky nechápavě kroutila hlavou, spokojeně konzumovala obří svačiny a posléze za ruku odcházela k domovu. „Nebylo hodnějšího dítěte,“ ještě dlouho dojatě vzpomínala babička, která se nikdy nemusela bát, že bych se jí vytrhla z ruky a prchala ulicemi vstříc nebezpečí. Zato své sportovně založené rodiče jsem přiváděla v úžas, když jsem odmítala vylézt i na židli s logickým poukazem na riziko pádu.

Když se pokusili ve mně odpor k pohybu zlomit, bylo už pozdě. To památné odpoledne mě děda vzal na prolízačky, které byly moderně přírodní, ale bezpečnostní parametry Evropské unie tedy rozhodně nesplňovaly. Poslal mě na skluzavku, kde se sjíždělo po hladkém kmeni, a já se nahoře jednoduše zasekla. Při pohledu z té výšky jsem si říkala, že to přece nemůžou myslet vážně, aby malé děti podstupovaly něco tak nebezpečného. Za mnou rostla brblající fronta a postrkovala mě dopředu, dole hulákal děda, ať se nebojím a jedu, a já ... já idiot se pokusila opatrně slézt. Což se samozřejmě nepovedlo, po vyhlazeném kmeni jsem sklouzla bokem a asi ze dvou metrů spadla na kyčel. Pár měsíců mě pak vozili na elektroléčbu a definitivně nade mnou zlomili hůl, když jsem si zanedlouho po příhodě se skluzavkou zlomila prst, na který jsem si dokázala pustit jakési železo. Pak už mě nejen do ničeho nenutili, ale pro jistotu ani k ničemu nepouštěli.

Přes to všechno zřejmě zděděné dispozice zabránily, aby se ze mě stala kulička na první pohled prozrazující vztah k pohybové aktivitě. Naopak, mé tělo vyhlíželo vcelku pružně a schopně, ale jen do chvíle, než jsem se pokusila něco s ním provést. Samozřejmě nedobrovolně, protože samotnou by mě to nikdy nenapadlo.

Hodiny tělocviku se pro mě staly traumatem. Krčila jsem se za nejtlustší spolužačkou, ale stejně mě pokaždé vyhmátli a vypustili na opičí dráhu, vyštvali nahoru po laně nebo přinutili zavěsit se hlavou dolů do kruhů, což ostatní spolužačky vítaly nadšeným výskotem, ale já upřímně nenáviděla. Pokusy udělat se mnou výmyk vzdali poté, co jsem jediným špatně mířeným švihem málem vykloubila sobě rameno a asistující učitelce vyrazila oko.

Největším nepřítelem mých školních let byla nepochybně koza. Netrkala ani nekousala, jen si tak výhružně stála uprostřed tělocvičny a všechny holky přes ni hupsaly jakoby nic. Já je nenápadně pouštěla před sebe a posouvala se proti proudu na konec fronty... až do chvíle, než se učitelka rozhlédla a sadisticky pronesla: "Petra ještě neskákala, pusťte ji dopředu!" Jenže to měla marné. Petra neskákala nikdy - ani zepředu, ani zezadu, ani s rozběhem, ani z místa, ani roznožkou, ani skrčkou a dokonce ani přes kozu sníženou až skoro na podlahu. Postižena fixní ideou, že se mi ruce přilepí k podložce a zrádná koza je odmítne pustit, takže na žíněnku přistanu rovnou po držce, jsem se podvědomě bránila odrazu a po nadějném rozběhu pokaždé zůstala trčet v půli cesty (kozy). Zkoušeli to se mnou tělocvikáři na prvním stupni, na druhém stupni i na gymplu. Dokonce se mě několikrát snažili přes kozu v podstatě přenést, abych pochopila, jak je to snadné, ale já nepochopila vůbec nic. Kozí psychický blok ve mně zůstal jednou provždy. (A mezi námi – žije se mi s ním docela dobře ;-))

Naopak nejoblíbenější hodiny tělocviku byly ty, kdy se hrála vybíjená. Stačilo posečkat, které družstvo tentokrát černého petra alias nemehlo Petru vyfasuje (opravdu nehrozilo, že by si mě některá kapitánka vybrala do týmu dobrovolně) a pak se k prvnímu míči, který letěl mým směrem, otočit zády. Obvykle netrvalo déle než pár minut a spokojeně vybitá jsem si mohla sednout a na zbytek hodiny pustit tělocvik z hlavy.

Ale občas mě nulová fyzická kondice přece jen dostihla a zle potrápila. Zvlášť záludné bývaly vytrvalostní běhy, kterých jsem se bála víc než pololetních písemek z matiky. Na základce jsem se potupně belhávala do cíle daleko za ostatními, lapajíc po dechu, s bolestivým pícháním v boku a pálícím hrdlem. Teprve na gymplu jsem pochopila, jak na věc. Běhaly jsme kolečka v parčíku u školy a já se rozumně rozhodla pro „indiánský běh“ – poctivě jsem střídala vždy jedno kolečko zaběhnuté spolu s ostatními a druhé strávené ve křoví. Tímto způsobem jsem hravě dokázala držet krok a vbíhat do cíle uprostřed chumlu spolužaček. Inu kdo nemá v nohách, musí mít v hlavě... ;-)

P. S. Všechno tohle je čistá pravda a nic než pravda. Přesto o pár let později došlo ke kuriózní situaci, kdy takto zarytý antisportovec navzdory všem prokazatelným pohybovým i morálně-volním nedostatkům přebíral z rukou rektora plaketu za úspěšnou sportovní reprezentaci univerzity. Moc jsem se tam mězi těmi sportsmeny nevyjímala, ale zázraky se opravdu dějí. Jestli chcete vědět jak, napíšu vám o tom pokračování.