„Nezdá se ti, že nějak chrčí?“

...zeptal se muž v úterý večer. „Chrčí pořád,“ opáčila jsem v klidu, ale můj sýček se nedal jen tak lehce odbýt: „Dřív chrčela přerušovaně, ale teď mi to zní, jako by mlela z posledního.“ „Na to ještě nemá roky. Pojď spát,“ řekla jsem a pustila to z hlavy.

Ve středu v poledne jsem se vrátila z velkého nákupu plná mateřské lásky a uspokojení, jak naplním věčně hladové domácí krky. S taškami v rukou jsem vstoupila do kuchyně a projela se jako na skluzavce. Před lednicí byla loužička, kterou jsem rozmázla na dva metry. Třela jsem si naražený bok a volala SOS, abych zjistila, že můj tajnůstkářský muž mezitím pohotově domluvil návštěvu opravářů na zítřejší odpoledne. Zkontrovala jsem, že na rozdíl od mrazáku lednice pořád chladí, a vyskládala do ní nákup. Louži jsem vytřela, pod kapající místo dala misku, popřála mraženým potravinám pomalé rozmrazovaní a odjela za neodkladnými povinnostmi.

Po návratu jsem doma našla muže studujícího návod a pod lednicí igelit. Vyslechla jsem si výtku za nedostatečně zajištěný odchyt vody a pustila se do záchrany potravin z mrazáku. „Aspoň že lednice jede,“ utěšovala jsem se a rukou průběžně kontrolovala, že její zadní část stále plní své chladicí poslání. „Ale zvláštní je, že má jen jeden kompresor. A ten běží,“ vrtěl hlavou muž vklíněný za lednicí s baterkou v ruce. Já mezitím oběhla sousedy a našla dobrou duši, která také právě odmrazila mrazák, ale na rozdíl od nás plánovaně, a tím pádem měla volný šuplík, který nám laskavě zapůjčila. Ihned jsem ho zaplnila vším, co jevilo dostatečné známky nerozmrazení. Co je už nejevilo, rozhodla jsem se hospodárně spotřebovat a uvařila dva obří hrnce polévek, špenát a filé. O zmrzliny, které jsou jindy předmětem lítých dětských bojů, samozřejmě nikdo neprojevil zájem. Ale aspoň jsem jejich likvidací získala několik plastových obalů, které se můžou hodit. Ani jsem netušila, jak brzo...

Teploměr, který původně kontroloval teplotu mrazáku, jsme po jeho vyklizení přesunuli do lednice, a když na něm náhodně spočinulo mužovo oko, ukazoval 16°C. Moje ruční měření evidentně nebylo z nejpřesnějších. Začali jsme s přemísťováním obsahu lednice na balkón, kde tou dobou bylo o několik stupňů méně. Při této příležitosti jsem objevila mražená játra, která do lednice v době mé nepřítomnosti tajně propašoval muž, údajně „aby nerozmrzla“.  Játra kupodivu opravdu rozmrznout nestačila a putovala k sousedce, ale mražené houby, které jsem v lednici objevila o chvíli později, takové štěstí už neměly a putovaly úplně jinam.

Ve čtvrtek ráno jsem s potěšením zjistila, že na balkóně máme ideální ledničkovou teplotu 5°C, a zalitovala, že nežijeme v polární oblasti, kde jak známo noc netrvá mizerných 12 hodin, ale podstatně déle. S obavami jsem vzhlížela k trhající se oblačnosti a s nadějí k odpolední návštěvě opraváře. Jak slunce postupovalo po obloze, přesouvaly se potraviny po balkóně na nově vzniklá stinná místa. Bohužel tak nečinily samy, ale s výraznou cizí (mojí) dopomocí. Když dorazila kýžená odborná pomoc, byla jsem tak šťastná a plná naděje, že jsem ani netrvala na vyzouvání. Ale diagnostický nález byl krutý: prasklý výparník, který se musí objednat, a když to půjde hodně dobře, oprava proběhne PŘÍŠTÍ pátek. Zamáčkla jsem slzu a jala se likvidovat nebohé balkónové siroty.

Ve čtvrtek večer se náš patnáctiletý syn poprvé v životě zajímal o výsledek nějaké domácí opravy. Když ho uslyšel, zbledl. Nevěřícný údiv a naprosté znechucení nad neschopností lidu opravárenského vzápětí vystřídaly obavy, že do příštího pátku pomřeme hlady. Máchla jsem rukou k balkónu, který prozrazoval, že zatím smrt rozhodně nehrozí. „A ne že nejdřív sníte ty trvanlivé sýry! Prvně se musí dojíst to, co je nejohroženější!“

V pátek mi všichni tvrdili, že vůbec nemají hlad, a provokativně chroustali sušenky. Já spolykala třetí talíř polévky, dva jogurty a salám a obvinila je, že za veškerá moje kila navíc odteď můžou jedině oni, neobětaví sobci. Jedinou radost mi udělala předpověď chladného a pošmourného víkendu.

V sobotu jsem odmítla nakoupit, dokud na balkóně zůstanou nějaké potraviny. Večer tam nezbyl žádný trvanlivý sýr, ale vše ostatní postupovalo za hřejivého slunečního svitu k nezadržitelné zkáze. Přestalo mě bavit hrát stínové „škatule škatule hejbejte se“ a rezignovaně jsem sledovala nepřímou úměru tuhosti másla a kolmosti dopadajících paprsků.

V neděli jsem poslala celou redakci počasí České televize do tropických pekel a znovu naplnila odpadkový koš. Kuřecí polévku jsem za stálého míchání a nadávek vylila do záchodu.

V pondělí jsem prohlásila, že odmítám nakupovat potraviny do domácnosti, kde se tak nehorázně a NASCHVÁL plýtvá. Svou šanci najíst se do zásoby definitivně propásli a trocha diety nikomu neuškodí.

V úterý se muž tajně proplížil k sousedovic mrazáku a udělal játra na cibulce, která snědl dřív, než mu je děti stačily vyrvat zpod ruky. Po této zákeřnosti vypukla otevřená partizánská válka s heslem „urvi co můžeš“. Odvážnější se vypravili na balkón hledat zbylé potraviny, ale ty se mezitím rozprchly.

Ve středu zmizely poslední těstoviny a sterilovaný hrášek. Potřetí jsme volali do servisu, jestli je náš výparník opravdu na cestě.

Ve čtvrtek se domovem ploužily nervózní stíny nenávistně na sebe cenící zuby a vybuchující pod sebemenší záminkou.

V pátek odpoledne konečně dorazil opravář. Muž se mu vděčně vrhl k nohám, mně vyhrkly slzy dojetí a děti se začaly modlit za úspěšný zásah. Když lednice spokojeně zapředla a neklamné známky prozradily zahájený proces chlazení, rozloučili jsme se s tím dobrým člověkem jako s nejlepším přítelem.

Celý náš domov opět prostoupily mír a láska. Všichni moji drazí mě obklopili a s pokornou úctou v očích prosili, ať už proboha jedu nakoupit.

Konečně se ukázalo, který člen rodiny je ze všech nejdůležitější.

Nejdůležitější je totiž... lednice.