Ještě není pozdě je zakázat, ještě ne

Koho? Samozřejmě komunisty. Politickou stranu, která otevřeně vyznává levicový extremismus, která se nikdy nerozešla se svou zločineckou minulostí a která se slábnoucí pamětí voličů, s přešlapy demokratických stran a s rostoucími preferencemi vystupuje stále drzeji.

Příkladem budiž poslankyně Semelová, která oslavuje Gottwalda i „hrdinné“ pohraničníky a krytá imunitou beztrestně uráží skutečné hrdiny odboje. Komunisti se nestydí vyslat do Parlamentu zástupce přímo spjaté se svou temnou minulostí, například bývalého bachaře Vondrušku. A předseda strany Filip si na sjezdu vesele žvaní o tom, jak kapitalismus degeneroval a je třeba ho nahradit socialismem, a dostává nebývale široký prostor ve veřejnoprávních médiích... Kde to, proboha, jsme? Jak je toto možné?

Prapůvod je samozřejmě na začátku devadesátých let, kdy mladá demokracie ve své nerozvážnosti a velkorysosti dopustila přežívání strany, která stála za zločiny minulosti, a ještě jí novými zákony zajistila finanční prostředky k činnosti. Byl to tehdy zvláštní paradox. Přestože stát zákonem o protiprávnosti komunistického režimu přesně pojmenoval zločinecké jednání, nositele těchto zvrácených idejí klidně nechal vstoupit do soutěže s demokratickými stranami. Věřilo se, že nejde o plnohodnotného soupeře a že KSČM se svou špinavou minulostí stejně nemá ve svobodné soutěži šanci. Tvrdilo se, že je lepší nechat komunisty žvanit ve světle Parlamentu než je zahnat do ilegality. A po více než dvaceti letech se jasně ukazuje, jak byly tyto úvahy naivní. Zjevně podcenily dvě věci – lidskou (voličskou) blbost a moc peněz, kterými tento pohrobek totality disponoval. Zároveň se v tehdejším revolučním nadšení přecenily schopnosti demokratických stran, které svými excesy nahrávají extremistům.

Nejprve k úspěchu u voličů. Jakkoli je KSČM vysmívaná pro svou zkostnatělost, nedá se jí upřít schopnost účelově lhát a překrucovat minulost. Typickou ukázkou je oblíbený argument o nízkém zadlužení státu, kterým se dnes komunisti a jejich příznivci ohánějí tím častěji, čím více se skloňuje problém veřejných financí. Protože jde o téma aktuální a u voličů nepochybně úspěšné, zastavím se u něj podrobněji.

Je fakt, že socialistické Československo mělo jen minimální státní dluh. Ale nebylo to ani zásluhou lepšího politického a ekonomického zřízení, ani díky kvalitnímu vedení jedinou politickou stranou. Došlo k tomu shodou okolností pramenících už v historii.

Komunisté mohli dlouho těžit z relativně příznivé ekonomické situace poválečného Československa. Naše země byla ve srovnání s okolními státy a téměř celou Evropou postižena válkou jen v relativně nízké míře. Hospodářství postavené na kvalitních průmyslových základech ještě z dob Rakouska-Uherska, které v meziválečných letech patřilo k nejvýkonnějším na světě, fungovalo po celou válku jako průmyslové zázemí Německa. Obnovený stát nemusel budovat průmyslová odvětví z ničeho ani stavět nové továrny. Po roce 1948 se tohoto dědictví zmocnili komunisti a ze země, která měla našlápnuto stát se průmyslovým lídrem střední Evropy, udělali vazala Sovětského svazu pokulhávajícího za světovým vývojem. Přestože se k otrocké práci využívali nepřátelé režimu, především političtí vězni a vojáci PTP, skluz za vyspělým světem se stále zvyšoval. Komunisti zanedbávali investice všude, kde to bylo jen trochu možné, aniž by se ohrozil chod státu. Fabriky pracovaly na strojích starých desítky let, takže po roce 1990 jejich výrobky nemohly na svobodném trhu konkurovat. Budovy ve veřejném vlastnictví chátraly, výstavba infrastruktury zaostávala, o investicích do ochrany životního prostředí si obyvatelé severních Čech a Ostravska mohli nechat zdát, atd. atd. To všechno vytvořilo obrovský vnitřní dluh, který později musel být zacelen.

Stručně řečeno, komunisti svým hospodařením „prožrali“ nejen všechny výhody, které dostali (nakradli) v roce 1948, ale zadlužili i budoucí generace. A právě ve chvíli, kdy už nebylo kde brát a ve vážných hospodářských problémech se potácel celý východní blok, takže by jim nic jiného než zvyšovat státní dluh nezbylo, shodou okolností  režim padl a napravování všech chyb zůstalo na jiných. Tvrzení, že komunisti předávali nezadluženou zemi, proto není nic než jiného než obrovská účelová lež, kterou se KSČM právě dnes hodí vytahovat.

Ale vraťme se k naivním úvahám z roku 1990. Předpoklad, že KSČM sejde na úbytě jednoduše tak, že její voliči postupně vymřou, se ukázal jako chybný a je na čase si to otevřeně přiznat. Voliči chytlaví na populistická hesla nevymírají, ale v ekonomicky složitých dobách naopak přibývají. A větší šanci ulovit je má strana, která už je etablovaná, která má dlouhé zkušenosti s oblbováním davů a – především - která má dostatek prostředků na propagaci. Prostředků, jejichž základem je majetek uzurpovaný před rokem 1989 a o jejichž pravidelné rozšiřování se stará sám stát svými příspěvky na činnost a úhradu volebních nákladů. Například v roce 2010 KSČM inkasovala od státu téměř 125 milionů korun. A to nemluvím o platech a všemožných náhradách a výhodách, ze kterých se těší všichni komunističtí poslanci, senátoři a zastupitelé na různých úrovních samosprávy. Ano, milí daňoví poplatníci, i z vašich peněz si stát hřeje na prsou hada, který možná čeká jen na vhodnou chvíli, aby demokracii podrazil kolena. A zatím si v pohodlí užívá svobody věčného kritika a potutelně se směje, jak je demokracie bezzubá a jak snadno jsou její principy zneužitelné...

Kdy se konečně probereme a pochopíme, že tady končí legrace? Preference přes 20 %, řeči prezidentského kandidáta ČSSD, že na spolupráci s komunisty nevidí nic špatného, neschopné potácení vládních stran i stále troufalejší prohlášení komunistických papalášů – to všechno svědčí o tom, že se blížíme k určité nebezpečné hranici. Je stále jasnější, že místo bagatelizace a spoléhání na vymření voličské základny je potřeba zvolit jinou, daleko radikálnější cestu. Zákon stále umožňuje zrušit stranu, která zásadně ohrožuje vnitřní politické poměry státu. A určitě bych se nebála, že komunisti v ilegalitě budou nebezpečnější než dnes. Naopak, v současné podobě je KSČM lákavým útočištěm pro všechny, kdo stojí o bezpracnou a dobře placenou židli, ať už v Parlamentu, obecním zastupitelstvu neboli kdekoli jinde. Jakmile KSČM ztratí přitažlivost „oslíka, otřep se“, sejde na úbytě daleko jistěji než s údajně klesajícím počtem voličů, kterého se stále ne a ne dočkat.

Vím, že to vypadá účelově, volat po zákazu KSČM po 22 letech a v době, kdy jí voličské preference vzrostly na 21,5 %. Ale demokracie, která je ve své podstatě zranitelná, se musí bránit proti politickým extremistům zprava i zleva. Stejně jako k Vandasovým neofašistům se mělo přistupovat ke komunistům, a to už dávno.

Věřím, že ještě není pozdě tuto chybu přiznat a napravit. Ale možná je už nejvyšší čas.