Kdo by stál o kult stáří?

Ke krátkému zamyšlení o seniorech a kultu mládí mě inspiroval blog „Česká média nejsou pro starý“. Pavel Hrabica v něm kritizuje, že se na titulních stranách časopisů a v médiích vůbec objevují převážně mladé tváře. Vidí za tím mladé marketingové manažery, kteří si podle něj nepočínají moudře, protože čtenáři časopisů jsou spíše staršího věku. Já myslím, že tady autor spojuje dvě různé věci – vizuální dojem a atraktivitu osobnosti.

Pokud jde čistě o estetiku, mládí jasně vede. Na svěží tváři dvacetileté krásky spočine každé oko raději než na sebelíp udržované padesátnici, a je úplně jedno, jestli je to oko mladé nebo těsně nad hrobem. Všude tam, kde je důležitý vstupní dojem a prvoplánová přitažlivost – ať už jde o obálku časopisu nebo třeba kosmetický přípravek – marketingoví manažeři sázejí na mládí a nedělají chybu.

Jenže Pavel Hrabica z tohoto logického faktu vyvozuje, že starší lidé nejsou pro média dostatečně zajímavé objekty, a s tím tedy nesouhlasím. Hodnota osobnosti a její atraktivita, ať už mediální či jiná, se přece neměří věkem ani vzhledem. Z hlediska skutečné přitažlivosti se lidé nedělí ani na mladé a staré, ani na krásné a ošklivé, nýbrž na milé a protivné, na zajímavé a nudné, na ty, kdo mají druhým co říct, a ty, kdo by raději měli mlčet a poslouchat.

Proto je marné domlouvat médiím, aby si víc všímala starých lidí. Média, která kloužou jen po povrchu stejně jako jejich čtenáři, dál půjdou svými povrchovými cestami. A média, u kterých jde spíš než o formu o obsah, s dělítkem mladý/starý vůbec nepracují.

Podobně zbytečné je vyčítat mladým, že si neváží starých lidí. Je to paušalizace, protože tady nejde o mládí a o stáří, ale o konkrétního člověka.

Senior, který se v životě o nic zvláštního nezajímal, nevzdělával se, nic nevymýšlel ani nepodnikal, ale z hokny zapadl rovnou k televizi nebo do hospody ke škopku a tam nadával na věci, o kterých věděl akorát prd a ještě z doslechu, nejspíš moc vyhledávaným společníkem nebude. Podobně dopadne seniorka, jejímž životním koníčkem byly telenovely a největší ambicí umýt okna dřív než sousedka. Oba si budou stěžovat, že jako staří už nikoho nezajímají, ale pravda je taková, že zajímaví nebyli ani dříve, byli pouze užiteční. A tak si teprve v důchodovém přebytku času pořádně všimli, že o jejich vzpomínky na mládí ani sebestředné řeči o nemocech nikdo moc nestojí.

Ale nejsou takoví všichni senioři. Pro některé je věk pouhou číslovkou a jsem moc ráda, že právě takové mám i ve svém okolí. Někteří cestují a vedou čilý společenský život, takže si člověk musí setkání s nimi předem naplánovat. Jiní jsou rádi, že v důchodu konečně mají čas na své koníčky. Zajímají se o spoustu věcí a povídání s nimi je vždycky obohacující. Ze stejného rodu jsou i senioři, kterým věnují pozornost nepovrchní média, a není jich zase tak málo (těch seniorů :-)).

A že je málo starých lidí na obálkách časopisů a v televizních seriálech? Kdyby se Pavel Hrabica zeptal aktivních seniorů z mého okolí, jestli jim ten kult mládí nevadí, asi by na něj hleděli s údivem. Nechápali by, o co mu jde, protože lidi nedělí na mladé a staré. A nejspíš by ani nevěděli, o čem mluví, protože časopisy s pestrobarevnými obálkami nečtou a televizní seriály nesledují. Nemají na to čas.