Družba v hajzlu

Poněkud zemitý titulek – za který se citlivějším čtenářům omlouvám – ve zkratce přesně vyjadřuje, o čem to tenkrát v roce 1981 ve Voroněži bylo. Tedy aspoň pro mě.

Jak prozrazuje hned první slovo, budu psát o družbě, která k socialismu patřila stejně jako pětiletky a májové průvody. Navíc se jako jedna z mála socialistických tradic ujala, plynule přešla do nových dob a naopak ještě rozkošatěla. Akorát že místo družební města a družební návštěvy se teď říká partnerská města a výměna zkušeností. Kupříkladu od nás z Brna dnes šéfové magistrátu a vysocí úředníci vyjíždějí sbírat zkušenosti do Dallasu, do Stuttgartu i leckam jinam. Ale v raných družebních dobách se mířilo v první řadě do ruské Voroněže a kontakty byly daleko masovější, takže se občas dostalo i na plebs.
Dneska nám v Brně z celé té dlouholeté družby zbyl už jenom hotel, ale bývaly doby, kdy se jezdilo do Voroněže skutečné, té 500 kilometrů pod Moskvou. A bývaly to cesty dlouhé, zvlášť vlakem, který jenom do Moskvy putoval tři dny. Ale stejně jsem se tenkrát, když mě vyslali reprezentovat jižní Moravu na družební zápas, do Voroněže hodně těšila. Bylo mi třináct, cestování kamkoli mě bavilo a strávit několik dní ve vlaku hraním karet mi přišlo jako dobře využitý prázdninový čas. Navíc jsme tam jeli jako parta, která se už znala, a hlavně nechyběl On, o něco starší kluk, po kterém jsem už nějaký čas nenápadně házela očkem.
Dojmy z cesty bych shrnula do tří vět. Rusko je OPRAVDU velké a skládá se buď z březových hájků nebo z borovicových lesů vysázených s neúprosnou pravidelností, takže stromy tvoří děsivě přesné zákryty jako vojáci na spartakiádě. Fyzickou a vůbec veškerou práci tam obstarávají ženy, které na železničních stanicích vykládají vagóny, ohánějí se lopatou a přenášejí těžké náklady, zatímco muži je zachmuřeně pozorují anebo radí, jak co udělat nejlépe. A jediným úkolem průvodčího je udržovat v neustálém chodu samovar a nabízet cestujícím čaj.
Během putování jsme si stačili prohlédnout Moskvu, kde jsme absolvovali obligátní procházku po Rudém náměstí a seznámení s uměním ruských balzamovačů. To nás moc nenadchlo, ale zato jsme navštívili představení státního cirkusu, které bylo jednoznačně tím nejlepším, co jsem kdy v životě z cirkusového umění viděla. Další unikátní podívanou nám připravili ve Voroněži, kde už tenkrát měli 3D kino, ve kterém si diváci nasazovali speciální brýle. Později jsem viděla 3D filmy ve Francii i u nás, ale ten první zážitek s prostorovým obrazem z Ruska pro mě asi už navždycky zůstane tím nejúžasnějším. Opravdu jsem tam uhýbala před padajícím domem, úplně stejně jako diváci prvního filmu před lokomotivou.
I jinak to byla objevná cesta. Na nádraží v Moskvě jsem viděla první nefalšované žebráky svého života. Přímo na podlaze nádražní budovy tábořily celé rodiny s exotickými rysy asijských kočovníků. Ženské zabalené v čemsi, co vypadalo jako barevné hadry, bez zábran kojily batolata a jen o trochu větší ušmudlané děti natahovaly ruce ke kolemjdoucím. Nikdo včetně uniformovaných strážců si jich nevšímal a vypadalo to, že patří k běžnému moskevskému koloritu. Jenom my malí „inostránci“ měli oči navrch hlavy. Ten výjev byl tak na hony vzdálený všemu, co jsme se o vyspělé sovětské společnosti učili ve škole, že jsme z něj byli v šoku všichni – i ti, kteří oficiální informace brali s rezervou. „Copak v Rusku, tam jsou vždycky ve všem napřed, i se žebráky,“ komentovala to později babička, když jsem jí po návratu líčila své moskevské zážitky.
Babička hrála klíčovou roli už v přípravách na cestu. Rozhodla jsem se, že v rámci kulturní výměny udělám na ruskou mládež velký zápaďácký dojem, a korunou mého rebelského vzhledu měly být ty nejodrbanější a nejtenčí roury, jaké si v předelastanové době dokážete představit. Posadila jsem babičku k šicímu stroji se starými manšestráky a po několika pokusech o zúžení, které naprosto nesplňovaly moje představy, konzervativní švadlena konečně rezignovala a pochopila, jak mají úzké kalhoty vypadat. Že je to v podstatě druhá kůže a nemají proti kůži ani centimetr čtvereční navíc. Výsledek nakonec ještě předčil moje očekávání. Měla jsem manšestráky tak úzké, že jsem si při jejich sundávání pokaždé musela prakticky vykloubit kotník, a tak odrbané, že na stehnech prosvítala řídká struktura. Pohybovala jsem se v nich stylem nedbalého šourání, které maskovalo, že nemůžu ohnout nohy v kolenou, ale připadala jsem si úžasně. (Akorát jsem si jich po návratu z Ruska moc neužila – stačilo přibrat půl kila nebo se víc naobědvat a z kalhot jsem vyrostla :-)).
Když jsme přijeli do Voroněže a vyrazili na návštěvu místní školy, kde děti chodily v nažehlených uniformách, přišla moje misionářská chvíle. Volba oblečení byla jasná. Ruštinou jsem rozhodně neoslňovala, zato vizáž mluvila za mě. Vyjímala jsem se tam ve svých drsných rourách jako pěst na oko a dívky mého věku s pečlivě učesanými copánky, všechny ve stejných sukénkách a podkolenkách, ze mě nemohly spustit oči. Myslím, že jsem svou kulturní misi splnila dokonale. Ač ze země socdem bloku, připadala jsem si na té uniformované škole jako posel svobodného světa a svěží závan Západu.
Jenže tím příjemnější část mého pobytu i vyprávění nadobro končí. Hned po návštěvě školy se mé útroby blíže seznámily s taji místní kuchyně a vzápětí daly rezolutně najevo, že o další důvěrné seznamování už nestojí. Pokud ze mne od té chvíle naši ruští přátelé něco cítili, nebyl to závan svobody, ale něčeho docela jiného...
Když teď napíšu, že můj družební pobyt skončil v totálních sračkách, bohužel nejde o přenesený význam. Jemnocitní čtenáři prominou ten jadrný výraz, ale žádný eufemismus by nedokázal vystihnout podstatu toho, co mě potkalo. Právě tam, na letním táboře utopeném v lesích Voroněžské oblasti, jsem stanovila nový rekord v počtu návštěv toalety za jediný den, a jistě nejen osobní. O vysoké hodnotě tohoto rekordu svědčí, že zůstává nepokořen i po třiceti letech a po dovolené v Egyptě.
Tenkrát ve Voroněži jsem pochopila, proč se těmto potížím někdy říká běhavka. Bydleli jsme v chatkách rozesetých po borovicovém lese ve vzdálenostech, které by mi za jiných okolností možná připadaly romantické. Ale když jsem zhruba třísetmetrovou trasu od naší chatky k záchodu absolvovala asi podesáté, a to nikoli vycházkovým krokem, usoudila jsem, že přesuny jsou jen zbytečnou ztrátou času ... navíc spojenou s nepříjemným rizikem, že nohy jednou nebudou tím nejrychlejším. Vzala jsem židli, knihu, zásobu ubrousků a rozložila svůj hlavní stan přímo tam, kam mě střeva táhla.
K toaletám samotným mohu říci jen tolik, že potvrzovaly tradiční kulturní vazby s Tureckem a vedle jiných tělesných orgánů (například čichového ústrojí) tím pádem dokonale prověřily i zdatnost mého stehenního svalstva. Taky architektura byla originální – jednotlivé „kukaně“ oddělovaly jen přepážky začínající někde v půli lýtek a končící u ramen. Toto řešení značně usnadňovalo hygienickou údržbu prováděnou zásadně hadicí a pravidelný uživatel jako já tak záhy získal nepříjemně detailní přehled o epidemiologické situaci celého tábora... Když vám řeknu, že přes všechny tyto nedostatky pro mě po většinu času byly toalety tím zdaleka nejmilejším místem, oázou a útočištěm, od kterého jsem se neodvažovala příliš vzdálit, jistě uvěříte, že voroněžský pobyt pro mě byl po všech stránkách silný zážitek, který se z paměti jen tak nevymaže...
Zážitek to byl natolik výrazný, že neunikl ani pozornosti vedoucích našeho zájezdu. Když jsem třetí den odmítala opustit tábor s tím, že mi čtvrthodinová cesta autobusem do města připadá nebezpečně dlouhá, vyslali mě k místnímu lékaři. Protože mezitím už zjistili, že nepatřím k lidem, co si po večerech pročítají Puškina v originále, poslali se mnou o tři roky staršího člena výpravy coby tlumočníka. A protože osud je v podstatě záludná mrcha, nebyl tím tlumočníkem nikdo jiný než právě On.
Kdykoli jindy bych jásala a děkovala štěstěně, že někam jdeme Spolu, Jen My Dva, ale za daných okolností mi připadalo, že moje ponížení dostalo poslední ránu. Můj doprovod byl vybrán pro výbornou znalost ruštiny, ale v ordinaci moc příležitostí blýsknout se jazykovými schopnostmi nedostal. Překládat jaksi nebylo co. Mé potíže opravdu nebyly z rodu těch, o jakých třináctileté dívky bez zábran konverzují s chlapci svých snů. Doktor se musel podivovat, proč do družebních programů zařazují i mentálně retardované, protože víc než střídání barev v obličeji, tupé grimasy a neurčité posunky ze mě nedostal. Opravdu netuším, podle čeho mi nakonec určil diagnózu, když jediné, co z toho všeho mohl pochopit, byla bolest břicha. Každopádně jsem ordinaci opouštěla s jakýmisi medikamenty a pevným rozhodnutím už nikdy nepohlédnout svědkovi onoho trapasu do očí. Aspoň z jednoho – dětské lásky – mě ten ruský doktor vyléčil dokonale.
Nevím, co mě nakonec vyléčilo ze střevních potíží (přesněji řečeno z úplavice šmrncnuté tyfem a cholerou), ale ty naordinované medikamenty to určitě nebyly, protože jsem se jich raději vůbec nedotkla. Jestli jsem si už z domu přivážela jistou nedůvěru v sovětské zřízení a schopnosti vůbec, samotný pobyt ji rozhodně nerozptýlil. Navíc jaksi nešlo přehlédnout, že můj žaludek se mnou tuto nedůvěru naprosto sdílí a je v tomto ohledu ještě daleko důslednější než já. Poslat do něj něco s nápisem v azbuce mi přišlo jako vyložená provokace, a tak jsem léky raději přivezla domů coby originální suvenýr.
Když si to shrneme, družební pobyt pro mě byl nepochybně velkým kulturním obohacením. Obzory se mi rozšířily způsobem, o jakém se mi do té doby ani nesnilo. Ale hlavně jsem nabyla pevného dojmu, že zemi, kde zítra již znamená včera – ať už se tím myslí cokoli – bohatě stačí navštívit jenom jednou. Některé zážitky jsou totiž tak jedinečné, že se člověku ani nechce je opakovat...