Jak se dělá politický business?

Vlastně všude stejně. Liší se rétorika, ale ekonomické zájmy všech  politických stran jsou v podstatě stejné. Proto v nich fungují i obdobné mechanismy.

Přátelé voliči, nalejme si čistého vína. Když odpářeme vzletná slova o idejích a zájmech těch či oněch občanů, nejlépe rovnou všech, zbude nám z fungování politických stran jenom tvrdá ekonomická realita.

Politická strana je svého druhu podnik, jehož základním smyslem je zaopatřit své představitele z veřejných zdrojů. K tomuto cíli zahalenému do krásných řečiček vedou dvě základní cesty.

První cesta, ta oficiální, spočívá v obsazení dobře placených postů. Rozumí se čím vyšších, tím lépe placených. A nejen ve formě výplaty, ale i různých náhrad, placených asistentů, příjmů z dozorčích rad, lukrativních služebních cest atd. atd.

S výší zastávaného postu přímo souvisí také druhá cesta k zaopatření, a to daleko významnějšímu a trvalejšímu. Protože funkční období zpravidla jednou skončí, a někdy docela rychle a nečekaně, snaží se politici zajistit i do budoucna. Ti odvážnější s tím začnou hned, ti opatrnější teprve, až se rozkoukají a trochu posichrují. Pro optimisty přidávám i třetí sortu politiků, těch nejopatrnější (chcete –li nejneschopnějších), kteří to ve svém funkčním období ani nestihnou. Ale po pravdě – moc bych na tuhle variantu nesázela. Ti opatrní a neschopní se do funkcí zpravidla vůbec nedostanou.

Jak tento mechanismus založený na přidělování veřejných zakázek funguje? Věru těžko by se dnes hledal někdo gramotný  a průměrně inteligentní, kdo by to ještě nevěděl. Losovačky, rozdělování velkých zakázek na několik menších, obcházení zákonů, lobisté a poradci, kejklátka a hejblátka, to všechno je už dostatečně známo.A že při téhle „malé dom“ zpravidla nepřijde zkrátka ani stranická pokladna, už je dnes taky vcelku jasné.

Proč to v politických stranách takhle funguje, by vysvětlil i student ekonomie v prvním ročníku. Každé podnikání, i to politické, nutně potřebuje investice. Počáteční vklad bývá samozřejmě největší. Bez něj se coby političtí nováčci opravdu moc daleko nedostanete; maximálně tak do obecního zastupitelstva. Funguje to úplně stejně, jako v každém jiném businesse. Nápad je hezká věc, ale hlavní je umět ho prodat. Už jenom dostat ho k zákazníkům – rozuměj voličům – si žádá obrovské sumy. A ti, kdo tyhle sumy platí, od své investice samozřejmě očekávají minimálně návratnost, ale daleko spíše zisk, i když třeba v dlouhodobém horizontu.

Některé politické strany mají rozjezd ulehčen – třeba tradicí, taháky v podobě známých lídrů apod. Ale všechny, i ty dlouho zavedené a tradiční, ke svému fungování potřebují průběžné finanční injekce. A veřejně známé příjmy, oficiální a státem garantované, na to rozhodně nestačí. Obchod s idejemi klade na oblast marketingu a reklamy vysoké požadavky, vyšší než v kterémkoli jiném podnikání. Platí se poradci a celé agentury, tiskoviny, billboardy, spoty, novináři... Volby tady máme každou chvilku a průvan ve stranické pokladně je zaručen. A znova a znova, kdo to jenom zaplatí? Mrtvý Maďar a tajemný sponzor z ostrova Mauricius jsou jenom pověstnou špičkou ledovce, který plave ve všech politických vodách, jen někde bývá lépe zanořen.

Neuralgickým bodem celého mechanismu financování jsou právě volby. Zatímco v jiných oborech podnikání se zboží prodává průběžně, podle momentální koupěschopné poptávky, v politice je prodejních dnů sotva pár do roka, někdy ani to ne. Právě před nimi nápadně zesílí vychvalování vlastního zboží a především házení špíny na konkurenci. V tom si naše strany opravdu nemají navzájem co vyčítat, lehce se liší snad jen forma a celková kultivovanost jejich útoků – i podle toho, na jaké voliče kdo cílí.

Ale podstatná je jiná věc. Víte, co je oním nabízeným zbožím? Na první pohled se může zdát, že program, jenže tenhle vybájený ideál má s realitou společného asi tolik jako svého času Moreova Utopia. Jak nás zkušenost už tolikrát poučila, program je pouhá vějička, na kterou se má chytnout co nejvíc voličů. Ve skutečnosti jsou zbožím politici na kandidátkách, nástroje politických stran. A jak se tam dostali? V Rusku některé strany rovnou vypisují ceníky na volitelná místa svých kandidátek. U nás jsme zatím v transparentnosti tak daleko nepostoupili, ale že takové místečko má svoji cenu, o tom asi netřeba pochybovat.

Co myslíte, kdo se v tvrdém konkurenčním prostředí velkých českých politických stran nejspíše prosadí na čelná místa kandidátek? Naivní snílek, který věří ideálům, chce napravit zlořády společnosti a zamést s korupcí? Odborník, které se místo budování kariéry ve vlastním oboru rozhodl nezištně přispět svým znalostmi a schopnostmi k veřejnému blahu? Nebo ten, kdo dokáže straně přinést konkrétní zisky v reálném čase, ať už svou schopností manipulovat davy a zajistit jí přízeň voličů nebo napojením na struktury, které mohou přispět do stranické kasy? Odpovídat snad ani nemusím.

Tolik popis situace, možná trochu cynický, ale nejspíš ani tak moc ne. Vím, že jsem neobjevila Ameriku a nejsem zdaleka jediná, kdo si tenhle marasmus české politiky uvědomuje. Naopak je nás mnoho a všichni si teď klademe otázku, kudy z něj může vést cesta ven a jak se postavit k nadcházejícím volbám. A o to tady jde.

Spousta lidí je tak naštvaných, že se rozhodli vůbec nevolit. I já tohle zvažovala a bylo by to vůbec poprvé, jinak volím opravdu poctivě. Jenže tohle řešení vlastně žádným řešením není už proto, že stranám v podstatě vyhovuje a náramně jim ulehčuje situaci. Co víc než tupé občanské stádo, které nevyužije ani tu základní možnost k ovlivnění veřejných záležitostí, si političtí vyžírkové mohou přát? Takže tudy ne.

Druhou doporučovanou variantou je vyhnout se parlamentním stranám a vůbec všem, které nás už zklamaly. Dejte šanci novým, říkají. Já se ptám: proč, aby nás taky mohly zklamat? Vždyť ekonomické mechanismy fungují ve všech stranách stejně, liší se snad jen míra jejich uplatnění. Navíc mi něco říká, že nové strany už se zkusily a nebylo to zrovna to pravé ořechové. A za třetí – v průzkumech nic nenaznačuje, že by hlasy malým stranám nebyly ztracené. Nespokojených voličů je sice hodně, ale těžko se shodnou na jedné nebo dvou kandidátkách, které budou volit, když mají v každém kraji desítky alternativ.

A tak jsem čistě racionální úvahou dospěla k závěru, že jediné, čím v tuto chvíli – než se objeví jiná a účinnější cesta - můžeme ten zavedený systém rozhodit, je ... kroužkování! Právě toho se straničtí bossové bojí jak čert kříže. Když do urny hodíme kandidátku v podobě, v jaké nám ji politické strany nalajnovaly, vlastně tím odkýveme stávající korupční systém a promažeme jeho kolečka. Zato každý kroužek bude zrnkem prachu a stovky kroužků už drobným kamínkem, na kterém by to soukolí mohlo začít drhnout.

Jak na to? Možná jsou vypracovány celé kroužkovací návody, ale já je neznám. Opravdu nemám nic společného s kampaní za kroužkování politiků, ale dospěla jsem k tomuto závěru vlastní úvahou. Stejně samostatně si hodlám počínat i při kroužkování. Vybírat budu z kandidátů těsně za pravděpodobnou hranicí volitelnosti (tj. počtem zástupců dané strany v dnešním zastupitelstvu), protože ti mají největší šanci se tam dostat. Ideálně z těch, které znám osobně nebo jsem se jim mohla podívat do očí. Možná vám to přijde hloupé, ale zkušenost mě naučila, že nejpozději ve třiceti letech má každý svůj charakter tak trochu vepsaný do tváře, a kdo chce, tak ho tam vidí. A pokud kandidáty neznám, raději budu vybírat odborníky, kteří už prokázali své kvality v reálném světě (ať žije google!) než mladíčky, co se hned po škole vrhli na kariéru ve veřejné správě.

Politické strany nám rozdaly karty nejen na tento víkend, ale na další čtyři roky. Moc reálných možností, jak s nimi zahýbat, bohužel nemáme. Ale jedno je jisté: čím víc bude kroužků, tím více jim kartami zamícháme a možná z toho nakonec vyjdou úplně jiné listy, než jaké si bossové představovali. Kéž by!