Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Hnědooká pusa

V létě, v tom opravdovém létě, kdy se slunce mění ze vzdálené dekorace v doslova fyzicky přítomného a obtížného společníka, by se nemělo nikam cestovat. Mělo by se polehávat ve stínu, usrkávat brčkem chlazené nápoje a líně prosívat hlavou neškodné myšlenky. Žádný spěch, žádný zbytečný pohyb, žádný pot. Žádné hnusné lepení stehna na stehno, půlzadnice na druhou půlzadnici ani plosek nateklých nohou na umělé stélky sandál, co jsou údajně kožené, protože mají přes nárt a kolem paty tři pásky z kůže. Pche!

To poslední slovo už Marie řekla nahlas. Hned polekaně zvedla hlavu, jestli její odfrknutí někdo neslyšel, ale řídké osazenstvo víkendového autobusu přemohla těžká únava, proti které vedla pootevřená horní okénka jen ryze formální boj. Kdo tady být nemusel, užíval si někde u vody nebo aspoň v chládku, znovu si trpce uvědomila. Ale ona právě dneska k rodičům zajet musela a navíc městským autobusem místo obvyklým autem, které měla v servisu.

Projížděli důvěrně známou trasou, která se za celých třicet let od doby, kdy tudy jezdívala pravidelně, neposunula snad ani o metr. Autobusy tehdy bývaly samozřejmě jiné, ale i v tom dnešním se s letně obnaženými stehny muselo z koženkových sedaček vstávat pomalu a opatrně. Odlepování kůže cítila při každé zatáčce a ten nepříjemně lepkavý pocit ji vracel daleko zpět, do rekordně horkého léta, kdy jí bylo patnáct, pod tričkem schovávala svou první podprsenku (konečně!), vůbec se neuměla bavit s kluky a těšila se a zároveň trochu bála na vzdálenou střední školu.

Ano, tehdy bývalo právě takové vedro jako dnes. Když zavřela oči, bylo déjà vu skoro dokonalé. Přesně věděla, kdy autobus přibrzdí a trochu cukne, takže včas přenášela těžiště proti očekávanému setrvačnému pohybu. Stejný byl pach nafty a výfukových plynů kořeněný štiplavým potem. V letním horku se jí vrátil i tehdejší ubíjející pocit nehybného bezčasí.

Tenkrát se každé odpoledne vracívala z letní brigády a on jezdíval stejným autobusem. A skoro vždycky se posadil proti ní. Na konečné ve středu města, kde společně nastupovali, oba zarytě hleděli do země a do mraků a po autech, jako by je ten druhý zajímal míň než poslední smetí na silnici, ale když přijel autobus, pokaždé ji následoval do stejných dveří a počkal, až si vybere místo. Brzy začala mířit výhradně do čtyřsedadel. A když  po chvíli zvedla hlavu, čekával ji pohled do těch nejkrásnějších hnědých oči. Svítí jako hvězdy, říkala si, a v duhovce opravdu blikala zlatavá světýlka.

V prvních dnech jejich okukování hvězdy většinou rychle uhnuly stranou, vychýlily se ze své dráhy, ale ona stejně věděla, že jen co sklopí hlavu, vrátí se zase zpět a budou se do ní vpíjet a hřát a přitahovat si ji tajemnou gravitací, jak už to hvězdy umějí a všechna tělesa chtějí otáčet jenom kolem sebe.

A pak hvězdy uhýbat přestaly.

Když se takhle zpříma střetli pohledem poprvé, vydržela to jen vteřinu a celý zbytek cesty se už neodvážila zvednout hlavu. Cítila, jak pod jeho pohledem rudne, a nenáviděla za tu nesnesitelnou trapnost sebe i jeho. Zítra pojedu pozdějším autobusem! Nebo si sednu jinam, co si to vlastně dovoluje?, umiňovala si ještě před spaním. Ale druhý den si naopak vychutnala vpíjení zornic hned několikrát a večer pak dlouho nemohla usnout. To už byl pátek, zbýval jí poslední týden brigády a celý víkend se bála, že jemu důvod dojíždění třeba už skončil. Věděla o něm jen to, že vystupuje o dvě zastávky dříve, že nechodil na stejnou základní školu jako ona a nejspíš bude o nějaký rok starší. Dvě hvězdy ji uhranuly a marně dumala, kde by je v té vesmírné změti hledala.

Při představě, že ho odpoledne neuvidí na zastávce autobusu, se jí celé pondělí svíral žaludek, nemohla se ani pořádně najíst. Ale stál tam, vlastně vždycky přicházel dříve než ona a možná i nechával nějaké autobusy ujet. S rukama v kapsách kopal do kamínků, jako by vůbec neregistroval svět kolem sebe, ale jí přesto připadalo, že mezi nimi probíhají neviditelné vibrace.

Ten den přestala uhýbat očima. Asi nečekal, že v soutěži o nejdelší pohled bude mít soupeře, a nejdřív ho tím zaskočila. První kolo vyhrála na celé čáře. Ale druhý den se síly srovnaly a dívali se na sebe celých deset minut, než musel vystoupit. Věděla, že jsou nápadní, a nechápala, že jí to najednou vůbec nevadí. Dokonce na sebe v tu chvíli byla zvláštním způsobem hrdá, až doma si pak nadávala, že je ostatním za blázna.

Stejně proběhly středa i čtvrtek, kdy k němu telepaticky vysílala, že její brigáda v pátek skončí, v sobotu odjíždí na tábor, potom do konce prázdnin k babičce a prvního září nastupuje na internát. Pořád čekala, že se něco stane, že on něco udělá, ale asi její řeči nerozuměl a ona nevěděla, jak mu to má jinak vysvětlit. S klukama se tenkrát bavit neuměla.

V pátek si místo trička a šortek oblékla šaty s květinovým vzorem, které jí rodiče pořídili na svatbu sestřenice. Na nohách sváteční lodičky a vlasy vyčesané nahoru. Ráno jí zrcadlo ukázalo princeznu, ale už dopoledne si začala připadat nekonečně hloupě, a když se posadila na obvyklé místo v autobuse, najednou se styděla na něj podívat. Vnímala jeho soustředěný pohled a přilepená spodní částí stehen ke kožence cítila nesnesitelné horko daleko víc než v jiných dnech, skoro se ani nemohla nadechnout. Bez zvedání očí popaměti sledovala zastávky a toužebně čekala na tu jeho, kdy vystoupí a tím tahle trapnost jednou provždy skončí. Na co si tady hraje, na velkou svůdnici?

Jenže on nevystoupil. Rázem pochopila, co to znamená, a ucítila, jak rudne do krvava. Nejradši by zatáhla hlavu mezi kolena nebo ještě lépe zakutala se do podlahy, kde by po ní všichni šlapali, ale ona by nic necítila a teprve na konečné se odloupla od země, vytratila z prázdného autobusu a nemusela už nikdy nikoho z nich potkat a už vůbec ne toho jednoho.

Hlavně klid! Poručila si zhluboka dýchat, a když přišla její zastávka, zmobilizovala síly a rozklepaně klopýtala ke dveřím.

Ještě když ji dohonil, celá se třásla a na jeho ahoj odpověděla spíš zakňouráním než slovem. A ani později nedokázala určit, jestli to tak chtěla a plánovala, ale opravdu se zastavila právě v nejtmavším koutě průchodu mezi paneláky, kde byla lehce cítit moč a taky nedaleké popelnice, ale zase tam bylo prázdninově pusto, a poprvé se zadívala do hvězd úplně zblízka. A to bývá nebezpečné, jak dobře známo.

Dodnes cítila, jak ta první hnědooká pusa chutnala i jak lechtaly jeho nesměle rašící fousy.  Pamatovala si taky absurdní rozhovor, který spolu potom vedli. „Jak se jmenuješ?“ „Marie, říkají mi Majka.“ „To je krásné jméno.“ „Budu muset jít.“ „Můžu tě doprovodit?“ „To nejde.“ „Dobře, tak se uvidíme v pondělí.“ „Ahoj.“

Věděla, že musí okamžitě pryč, jinak to bušení a třesení už nezvládne a složí se v květovaných šatech mezi popelnice. Když se naposled ohlédla, stál rozkročený v průchodu a dvě hvězdy neuhýbaly z dráhy ani nemířily na zem, ale zářily z přítmí jen pro ni. K domovním dveřím už to neměla daleko, jenže známá cesta se podivně protáhla, probarvila do neznámých odstínů a rozklepané nohy ji skoro odmítaly nést. Když konečně doškobrtala do koupelny, dlouho se prohlížela v zrcadle a přejížděla prstem po rtech, které kupodivu vypadaly úplně stejně jako ráno.

Mockrát si od té doby říkala, jak je zvláštní, že se už nikdy nepotkali. Čtyři roky bydlela na internátě a pak se přestěhovala na druhý konec města, ale domů jezdívala pravidelně. Jenže stejně nevěděla, co by mu řekla, takže nakonec byla vlastně ráda. A něco jí nechal na památku. Už vždycky věděla, že zářivé hnědé oči jsou ty nejkrásnější na světě, a podvědomě jim dávala přednost.

Marie se usmála, protože právě míjeli „jeho“ zastávku, a vtom je uviděla. Ne přímo naproti, jak bývala zvyklá, ale z místa do kříže přes uličku zářily jenom pro ni dvě hvězdy. To není možné, přesvědčovala se, takové věci se přece stávají akorát ve filmech. Nemůže to být on! Nevěřícně zamrkala, jenomže hvězdy nezmizely a dál se jí bezostyšně vpíjely do tváře. Matně okolo nich vnímala povědomé rysy a ráda by přejela pohledem taky postavu, ale nešlo to, hvězdy si ji pevně přidržely. Najednou si byla už úplně jistá, že se neplete, ten upřený pohled byl nezaměnitelný a jí tak důvěrně známý. Zlatavá světýlka uvnitř duhovky se rozsvěcela a zhasínala jako ve fascinujícím divadle. Běžely vteřiny a možná i minuty, znovu cítila dávnou sílu gravitace a uhranutá se nedokázala odtrhnout. Hvězdy si ji přitahovaly blíž a blíž, nakláněla se do uličky, on také...

 

„Konečná, vystupovat!“ Marie ležela na zemi mezi sedadly, bolela ji hlava v zátylku a naražený bok. Kromě řidiče v autobuse nezůstal vůbec nikdo. Opatrně se zvedla, posbírala své věci a vyšla ven na slunce, které pálilo jako zběsilé a s nadšením se vrhlo na novou oběť.  Vůbec si přitom nevšimla řidiče, který ji vyprovázel pohledem a zachmuřeně uvažoval, proč se ta ženská pořád usmívá. Dokonce ani prudká brzda na závěr, která byla za poledních jízd s dřímajícími pasažéry jeho jedinou radostí, ji nerozhodila. Jak dobře viděl v zrcátku, usmívala se už za jízdy ze spánku, potom při sbírání se na nohy a tajemný úsměv jí na tváři vydržel i ve chvíli, kdy vyrazila po zaprášeném chodníku směrem k panelákům. Nechápavě nad tím zakroutil hlavou.

Asi cvok, ušklíbl se nakonec. Však taky cestovat v tomhle vedru, z toho by zcvoknul každej.

 

Autor: Petra Kišová | úterý 29.7.2014 15:27 | karma článku: 14,09 | přečteno: 564x
  • Další články autora

Petra Kišová

Pro malý kousek Osvětimi v sobě

Jsou místa divně zlověstná nebo naopak velkolepě majestátní, kde člověku není do smíchu ani do řeči. Kde pociťuje zvláštní tíhu, která mu stahuje hrdlo, a mimoděk zvedá pohled do výše, jako by tam hledal něco, co není

27.1.2019 v 9:58 | Karma: 14,70 | Přečteno: 191x | Diskuse| Společnost

Petra Kišová

Dědek kořenář a nová dimenze alternativní medicíny

“Zmačkejte to.” Diagnóza nejen bez vyšetření, ale i bez jakéhokoliv kontaktu s pacientem. Svět čar a kouzel se v Brně otevírá přímo na zdravotnickém středisku.

14.10.2018 v 17:31 | Karma: 18,55 | Přečteno: 1113x | Diskuse| Brno

Petra Kišová

Hodný pán s houbami. Blog o tom, o čem se nemluví

Líbí se ti? Pojď si sáhnout, neboj se. Pohlaď si ho, je to jako hračka. Poslouchám toho neznámého staršího pána, jak mě přemlouvá, a dívám se na tu divnou růžovou věc, co mu trčí z rozepnutých kalhot. Nelíbí se mi.

8.10.2018 v 15:51 | Karma: 43,85 | Přečteno: 16249x | Diskuse| Osobní

Petra Kišová

Jak díky srpnu 1968 vznikla na Moravě líheň šachových velmistrů

Srpnová invaze měla i podivně pozitivní dopady. Tehdejší velitel pluku a pozdější legendární šachový trenér Vratislav Hora prožil život ve znamení osudových osmiček. A byl to paradoxní příběh hodný paradoxní doby.

22.8.2018 v 20:39 | Karma: 25,22 | Přečteno: 1003x | Diskuse| Srpen 1968

Petra Kišová

Společnost pro uvádění Vieweghova skuhrání na pravou míru

Spisovatel Michal Viewegh se jako lektor zúčastnil 15. ročníku festivalu ProART, svůj kurz nedokončil a ujel. Ve svém pravidelném fňukacím okénku na Lidovkách vysvětluje proč. A teď jak to bylo doopravdy.

1.8.2018 v 12:23 | Karma: 45,38 | Přečteno: 10731x | Diskuse| Brno

Petra Kišová

Turci znovu dobývají Balkán

Turecké vlajky vesele povlávají ve větru, nápisy v turečtině lákají k občerstvení. Nejsme ani v Turecku, ani v turecké čtvrti někde v Německu, ale na silniční trase Bělehrad - Istanbul.

29.7.2018 v 12:31 | Karma: 38,55 | Přečteno: 2117x | Diskuse| Cestování

Petra Kišová

Jak jsme v Bulharsku přejeli policajta

Bulharsko je takové trochu ošuntělejší Řecko s polovičními cenami a kouzlem neohrabaného venkovského mladíka, který ani sám netuší, jak dobře je rostlý a jak mu to v obyčejném vasilu náramně sluší.

28.7.2018 v 13:36 | Karma: 19,49 | Přečteno: 880x | Diskuse| Cestování

Petra Kišová

Jak svět přichází o Zábrany

Privilegovaný normalizační literát Karel Sýs je navržen na státní vyznamenání. Co o něm ve svých denících psal perzekvovaný spisovatel Jan Zábrana? Právě dnes by předčasně zesnulý básník, prozaik a překladatel oslavil 87 let.

4.6.2018 v 15:13 | Karma: 32,67 | Přečteno: 1166x | Diskuse| Poezie a próza

Petra Kišová

Vrcholový fotbal není vhodný pro muže

Statistiky potvrzují, že muži daleko hůře snášejí psychickou zátěž spojenou s vrcholovým sportem. Řada fotbalistů končí sebevraždou a z těch, co přežijí, spousta propadne alkoholu nebo drogám.

1.5.2018 v 9:14 | Karma: 31,78 | Přečteno: 3253x | Diskuse| Sport

Petra Kišová

Katolická církev vnucuje důchodcům místo hrnců petice

Za cenzuru umění pod křesťanským praporem aneb Každý podpis pod petici dobrý. Třeba zneužitím adresáře univerzity třetího věku.

19.4.2018 v 16:31 | Karma: 21,31 | Přečteno: 1193x | Diskuse| Brno

Petra Kišová

Nekamenujme Prchala, nekamenujme marketéry!

Jsou volby soubojem idejí, nebo marketingových strategií? Oboje. Ale teprve letos se otevřeně mluví o tom, jak důležitý je pro úspěch marketing. Minimálně stejně jako volební program.

25.10.2017 v 12:09 | Karma: 10,77 | Přečteno: 570x | Diskuse| Média

Petra Kišová

Víc škody než tři útoky islamistů udělá i jedna větší bouřka

Černý pátek islámského terorismu: dým v plastovém kbelíku a dva "útoky" ve Francii s výsledkem čtyři stehy a jeden okamžitě zatčený terorista. Že se k tomu ti islamisti vůbec hlásí.

16.9.2017 v 10:56 | Karma: 29,45 | Přečteno: 5272x | Diskuse| Politika

Petra Kišová

Panychida za diskuse aneb Jak jsem přišla o plody blogerského úsilí

To je tak, když blogerka usne... ne zrovna na vavřínech, ale v bublině nečinnosti a nečtenosti. Pak se jednoho dne probere a zjistí, že ji okradli a cosi je nenávratně pryč.

7.6.2017 v 16:16 | Karma: 17,44 | Přečteno: 678x | Diskuse| Hyde park

Petra Kišová

Pomlázka a ženská obřízka

Co mají tyto dva úporně přežívající rituály společného? Jde o různé formy diskriminace žen a odrazy nerovnosti mezi pohlavími.

18.4.2017 v 11:46 | Karma: 35,67 | Přečteno: 10969x | Diskuse| Ona

Petra Kišová

Čunkiáda aneb Zálohované výživné jako předvolební bublina a past

Nová sociální dávka, která bude před volbami hodně vidět. Co na tom, že ve skutečnosti pomůže jen zlomku dětí z neúplných rodin a navíc dává špatný signál k nezodpovědnému chování? Politický přínos je zřejmý, viz Jiří Čunek.

15.4.2017 v 15:13 | Karma: 36,04 | Přečteno: 4221x | Diskuse| Politika

Petra Kišová

„Já mám to štěstí, že narozeniny slavím s Gagarinem!“

říkávala moje babička se sobě vlastním nenápadným sarkasmem. „To vám je každý rok taková sláva, že nikdy nemůžu zapomenout, kdy je mám!“

12.4.2017 v 21:33 | Karma: 18,55 | Přečteno: 378x | Diskuse| Osobní

Petra Kišová

Malý člověk nemůže být velkým státníkem

Odmítnutí zúčastnit se pohřbu kardinála Miloslava Vlka, emeritního arcibiskupa pražského a primase českého, je dalším z dlouhé řady důkazů prezidentovy lidské malosti a ubohosti.

24.3.2017 v 14:02 | Karma: 41,64 | Přečteno: 3751x | Diskuse| Politika

Petra Kišová

Ministerstvo životního prostředí jako součást Agrofertu

Kauza 22 milionů za Faltýnkův střet zájmů je jenom vrcholkem ledovce. Ve střetu zájmů je celý princip státu jako firmy, jak dokazují další případy zneužívání státní správy ve prospěch Agrofertu.

22.3.2017 v 14:54 | Karma: 32,16 | Přečteno: 841x | Diskuse| Politika

Petra Kišová

O ženách s dlouhou

“Máte dlouhou pochvu,” povídá mi dnes gynekolog. Jen tak, mezi řečí, zatímco do mě strkal cosi, co se prý dělá jenom ve standardní, unifikované velikosti, takže je pro moje rozměry příliš krátké.

6.2.2017 v 14:37 | Karma: 32,77 | Přečteno: 4136x | Diskuse| Ona

Petra Kišová

Smutně veselá kauza Pitomio

Zesměšňování a komolení jména je v pořádku už i v tištěných médiích. Doba zhrubla, zábrany padly a Vrchní soud v Praze to odklepl včerejším rozsudkem, podle kterého lze při oprávněné kritice přejmenovat Tomia Okamuru na Pitomia.

1.2.2017 v 13:28 | Karma: 47,13 | Přečteno: 9607x | Diskuse| Politika