Veďte děti ke sportu, dělá z nich hajzlíky!

Polemika s textem „Veďte děti ke sportu, dělá z nich srdcaře, radí bývalý hokejista Bříza“, který dnes vyšel na OnaDnes.

Sport je jedním slovem úžasný a pro děti úplně nejúžasnější. Slyšíme to dnes a denně a v rozhovoru s Petrem Břízou tahle samozřejmá premisa, dogma 21. století, ční z každé věty. Ale je sport opravdu tak všestranně blahodárný? Nejde tak trochu o módu a neidealizujeme si ho? Nemá náhodou i stinné stránky? Právě na ně chci upozornit, což ještě neznamená, že sport odmítám nebo zatracuji. Jenom bych jednostranně vychýlený pohled ráda vrátila k objektivitě.

Potřeba pohybu je individuální

Cituji Petra Břízu: „Myslím si, že čím dřív začnou děti s pohybovou aktivitou, tím lépe. Samozřejmě nikdy není moc brzy ani pozdě. Ideální je začít kolem čtvrtého roku života, ale záleží na druhu sportu.“ A dál v rozhovoru: „Základním bolestným problémem je fakt, že nám chybí třetí hodina tělocviku.“

Nesouhlasím ani s jedním, ani s druhým. Je spousta dětí, které ke sportu nemají vlohy, pohyb je nebaví a raději se věnují něčemu jinému. A světe div se, přesto nejsou žádné tlusté zrůdy. Proč by se do pohybu měly nutit? Jenom proto, že obézních dětí pořád přibývá? Ať si to řeší rodiče těchto obézních, ale proč by se měla nařizovat další hodina tělocviku dětem, které tento problém nemají?

A problém s obezitou děti nemají z různých důvodů – některé se pohybují přirozeně třeba hrou venku, jiné se nepřecpávají hamburgery atd. nebo jednoduše nemají sklony k tloustnutí.

Potřeba pohybu je podle mě individuální a direktivní řešení odmítám už z principu. Ať se zavedou nepovinné hodiny tělocviku pro žáky, kteří další pohyb potřebují, ale přidávat je jako další povinnost všem dětem? I těm, které třeba sportují? Pro děti, které se věnují nějakému sportu závodně, jsou zbytečné i ty dvě hodiny tělocviku...

Stejně jako třetí hodinu tělocviku odmítám i doporučení, že by sportovat měly všechny děti a ideálně už od čtyř let. A to jako proč?

Sportovci nejsou andělé a někdy je sport spíš peklo

Opět ocituji, co o blahodárném vlivu sportu, tedy konkrétně hokeje, říká Petr Bříza: „Vychovává děti ke kamarádství a k životu ve skupině. Oproti jiným sportům je hokej především o obětavosti, odvaze a bojovnosti.“

Zní to hezky, skoro jako bych slyšela Mirka Dušína. Ale je to celá pravda?

Souhlasím, že sport může mít na psychiku velmi prospěšný vliv. Vede děti k systematické práci, zvyšuje psychickou odolnost, schopnost sebezapření atd. Ale není vše nevinně čisté a bohužel už i dětský sport přebírá stinné stránky sportu velkého.

Znám učitelku ze základní školy, při které funguje fotbalová přípravka. Asi to tam berou hodně vážně, protože podle slov oné učitelky je z chování kluků o přestávkách apod. velmi dobře poznat, který z nich je fotbalista. Když jim trenéři od malinka cpou do hlavy, že faulování patří ke hře, ale musí se dělat nenápadně, asi není divu. Ve škole to pak vypadá tak, že se nastaví noha a vyskočí s rukama nahoru „já nic neudělal, on spadl sám“. I k tomuhle vychovává sport, bohužel, a takový vklad do života asi už není úplně ideální.

Znám i jednu školu s hokejovými třídami, které se taky poznají na první pohled – kluci v nich jaksi nejdou pro ránu daleko. Někdo tomu říká zvýšená agresivita, jiný mluví o „obětavosti, odvaze a bojovnosti“.

Mohla bych pokračovat dalšími negativními příklady a psát o tom, jaké je v kolektivních sportech vulgární prostředí a jak se zde podporuje požívání alkoholu mladistvými, jak v individuálních sportech občas víc než talent a píle znamenají finanční možnosti rodičů, jak může jednostranné zatížení ublížit dětskému organismu atd.

Ale o to nejde, mouchy se najdou všude. Jen jsem chtěla říci, že ve sportu taky a neměli bychom se na něj dívat růžovými brýlemi.

PS: Provokativní titulek, za který to určitě schytám, je míněn jako protiváha titulku polemizovaného rozhovoru. Nemyslím ho doslova. :-)