Po přehlídkovém mole chodí handicapované modelky, koktající zpěvák vítězí v talentové soutěži a slonice z pražské zoo má výstavu obrazů v galerii. Opravdu může kdokoli dělat cokoli?
Jsou profese, které může dělat úplně každý. Třeba takové umývání záchodů nevyžaduje prakticky žádné předpoklady a stačí k němu klidně i jedna ruka. Ale čím víc se toho pro tu kterou práci požaduje, tím se výběr uchazečů logicky zužuje. A určitě není na světě člověk, který se hodí pro jakoukoli práci - prostě každý z nás je handicapovaný pro určitou profesi.
Když nemám hudební sluch, nikdy nebudu dirigentem. Pokud špatně vidím, můžu zapomenout na kariéru pilota. Bez manuální zručnosti se nikdy nestanu zubařem (tedy aspoň doufám, už v zájmu potenciálních pacientů :-)). A když nemám hlavu na matematiku, asi ze mě nebude konstruktér.
Mám to brát jako diskriminaci a snažit se v těchhle profesích prosadit za každou cenu? Proč bych to dělala, když je tolik jiných povolání, která klidně můžu vykonávat i se všemi jmenovanými handicapy najednou?
Zkrátka každá profese chce svoje a někde je to dáno celkem striktně. Třeba kdo nemá zdravě vyhlížející štíhlou postavu určité výšky, v modelingu nemá šanci... jsem si aspoň myslela. Ale ne, teď se údajně nosí výjimečnost, takže na mole slaví úspěch modelka s Downovým syndromem a další, které chybí ruka. Přitom modelka je vlastně živý “věšák” na šaty, který má podtrhovat krásu oděvu, ale v žádném případě nestrhávat pozornost na sebe, což v případě obou zmíněných rozhodně neplatí... Ovšem zase je tu hledisko reklamy. O přehlídce s těmito modelkami se psalo určitě víc než o kterékoli jiné. Co myslíte, je to ještě bohulibá snaha o začlenění, nebo jde spíš o zneužití handicapovaných, které v zájmu bezplatné reklamy vystavují jak zvířátka na pouti?
Média totiž vládnou světem a žádají příběh. Ať už je to příběh holky s Downovým syndromem, které se splnil sen chodit po přehlídkovém mole, příběh koktajícího kluka, který vyhrál soutěž Česko Slovensko má talent, příběh dívky bez ruky, která se stala Miss státu Iowa, nebo příběh slonice, která chobotem maluje obrazy prodávané za pětimístné částky. Prostě jinakost má zelenou a handicap nebo jakákoli kuriozita jsou v dnešním světě naruby vlastně plus.
A tak jen doufám, že se trend "výjimečnosti" zastaví u umění a jiných relativně neškodných oborů. Že škola nezaměstná učitelku trpící schizofrenií, protože je přece fajn, když děti už záhy pochopí, že každý člověk je originál a někteří uvažují úplně jinak. Že chirurga, který onemocní Parkinsonovou chorobou, nenechají dál používat skalpel s odůvodněním, že za nemoc přece nemůže. A že mentálně retardovaný pronikne maximálně tak do fotbalové reprezentace, ale ne třeba do politické funkce.
I když ani to by v dějinách nebylo nic nového. Byl to císař Caligula, kdo kdysi jmenoval svého koně senátorem. Ale o něm všichni věděli, že není normální.
