Jak svět přichází o Zábrany

Privilegovaný normalizační literát Karel Sýs je navržen na státní vyznamenání. Co o něm ve svých denících psal perzekvovaný spisovatel Jan Zábrana? Právě dnes by předčasně zesnulý básník, prozaik a překladatel oslavil 87 let.

Nejen spravedlnost, i literární historie je slepá, zvlášť když jí oči zakrývá politika. Bez zábran morálních i lidských se dnes znovu vyznamenávají už Husákem vyznamenaní a znovu se zapomíná na autory už minulým režimem zadupané. 

Jan Zábrana je autor z generace, kterou sám nazval nikoli ztracenou, ale rozdupanou. Když mu bylo necelých 17 let, přišel únorový převrat a komunistický režim jeho rodičům coby aktivním příslušníkům Národně socialistické strany zakázal učit, posléze byli zatčeni, souzeni a vězněni. “Celková bilance naší rodiny po prvních 12 letech “socialismu” v Československu: 19 let, 2 měsíce, 12 dnů kriminálu...,” konstatoval později Jan Zábrana. Jako jedináček zůstal odkázán sám na sebe, ještě stihl odmaturovat, ale místo dalšího studia nastoupil do továrny jako pomocný dělník. V roce 1955 se díky mimořádnému talentu, píli a také pomoci přátel začal živit jako překladatel na volné noze, kterým zůstal až do své předčasné smrti v roce 1984, tedy v pouhých 53 letech. Překládal z moderní ruské a angloamerické literatury, a to poezii i prózu ( mj. díla Sergeje Jesenina, Isaaka Babela, Ivana Bunina, Josepha Conrada, Sylvie Plathové, ale také Agathy Christie nebo Eda McBaina). Pro samizdatové vydání překládal také Solženicynovo Souostroví Gulag a až po roce 1989 mohl vyjít jeho překlad Pasternakova Doktora Živaga. Na překladatelském poli odvedl obrovský kus velmi kvalitní práce, kompletní úctyhodný přehled jeho díla najdete třeba tady.

Vlastní tvorbu Jan Zábrana publikoval pouze v šedesátých letech, kdy mu postupně vyšly tři básnické sbírky. Do širšího čtenářského povědomí tehdy pronikl jako spoluautor tří na české poměry výjimečně zdařilých detektivních románů Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení. Napsal je společně s Josefem Škvoreckým a v roce 2000 byl podle nich natočen televizní seriál Případy detektivní kanceláře Ostrozrak s Ondřejem Vetchým v hlavní roli. Po roce 1968 se Zábrana coby autor odmlčel úplně, třebaže nemusel: z pochopitelných důvodů se totiž nikdy aktivně nepřipojil k Pražskému jaru. “Jak vůbec tyhlety lidi napadlo, že já bych někdy mohl být jejich spojencem? Jak vůbec je mohlo napadnout, že mají morální právo očekávat mou aktivní podporu? Ti, kteří se v roce 1967 a 1968 najednou rozhodli exponovat se proti režimu, jehož intronizátory a oporami byli patnáct dvacet let. Pochopitelně že se nikdo z nich v letech své loajality nestaral o to, že nějaký kluk – myslím teď sebe – objíždí mezi svým 20. a 30. rokem po nedělích jednu věznici za druhou po návštěvách za nějakými neprávem zavřenými rodiči, pochopitelně, že nikomu z nich nevadilo, že v téhle zemi píšou něco taky jiní lidé než oni, lidé, kterým nikdo nic nevydá, zatímco oni si vydávají péčí svinského režimu jednu knížku za druhou, péčí režimu, který jiné zašlapával…,” vysvětluje svůj postoj v denících.

Díky tomuto konzistentnímu přístupu ke komunistům všeho zbarvení se Jan Zábrana nikterak nezapletl s Pražským jarem a paradoxně vypadl z první linie nejsledovanějších odpůrců režimu. V sedmdesátých letech tak dokonce mohl poskytovat tzv. krytí překladatelům, kteří tehdy pod svým jménem vydávat nesměli. A zřejmě by mu povolili vydávat i vlastní tvorbu. Na dobře míněné dotazy mnoha přátel, proč se o to nepokouší, výstižně odpovídá v deníku: “Proč se nesnažím napsat něco specificky pro publikaci, něco, co by mohlo vyjít, něco psaného už od počátku tak, aby to cenzura pustila? Tady si zcela nerozumíme v názoru na to, co je morální závazek – ne, ta slova mi nejsou směšná – spisovatele. (...) Ne, nehodlám psát něco, co by bylo od počátku vykalkulováno tak, aby to mohlo vyjít. Nikdy v životě jsem nehodlal žrát z jednoho koryta se sviněmi – nikdy jsem to nedělal a nebudu to dělat ani teď, ani kdybych věděl, že do roka a do dne umřu… (...) Co chci a budu dělat? Budu psát, třeba jen málo, třeba jen útržky a nesouvislé záznamy, ale nebudu psát ani jediné slovo předem kastrované tak, aby prošlo cenzurou… Ostatně, jste naivní: myslíte, že těm, kteří ukážou „dobrou vůli“, nebudou v rukopisech škrtat, že je nebudou nutit donekonečna přepisovat a upravovat, že je nepřipraví nejdřív o čas, pak o nervy a nakonec o čest? Generace svazových byrokratů jsou věčné, střídají se, mají čas, jsou sterilní, nemají nic jiného na práci než ucloumávat velké talenty, střední talenty, talentíčky, všechny.” 

Jakou beletrii by Jan Zábrana skutečně psal, kdyby se mohl vyjadřovat svobodně, se můžeme jen dohadovat. Trochu to naznačují jeho povídky z padesátých let, které mohly knižně vyjít až o čtyři desetiletí později. Ale přes veškerá omezení po sobě naštěstí zanechal dílo zásadní a zlomové. Dílo, ve kterém je zároveň hrdinou i zapisovatelem. Píše v něm nejen o sobě, ale především reflektuje společnost od politiky a kulturní scény až po dopady změn do maloměstského prostředí, na jeho rodinu, školu, kamarády. Jeho deníky vydané pod názvem “Celý život” jsou literaturou vrcholně otevřenou a současně napínavou, protože život a úvahy hrdiny - autora nejsou zaznamenány lineárně, ale procházejí myšlenkovým filtrem básníka, filosofa a postupně stále zkušenějšího spisovatele. I když si zápisky dělal jen pro sebe, toto síto je povyšuje z deníku na literární dílo větší hodnoty, než bývá zvykem i u deníkových románů od počátku určených ke zveřejnění. Výsledkem je historicky i literárně cenné svědectví vylovené z pomyslného dna, kam tehdejší mocní zadupali všechny své odpůrce a snad sami věřili, že jim tak zabránili projevit se jednou provždy. Mnoha z nich skutečně zabránili, ale Zábranovi ne. Jeho zápisky jsou dokladem nezměrného plýtvání talenty a především hořkou obžalobou ohavnosti režimu a jeho přisluhovačů.

“Co mě v padesátých letech v projevech tehdy oficiálních spisovatelů vždycky dohánělo k šílenství a totálnímu znechucení, byly ty nekonečné úvahy o tom, co od umění žádá či nežádá strana (jako by na tom záleželo), to nekonečné předstírání dobré vůle a ochota vyhovět jakékoli pitomosti, kterou si jednou Ždanov, podruhé Štoll vymysleli – ta konciliantnost, to neustále proklamované uznání autority. Každé nicotné hovno pospíchalo manifestovat svou oddanost režimu, jehož pochopové utloukali k smrti faráře, popravovali ženské, zavírali básníky do kriminálů na deset let. Všechen tenhle literátský dobytek, tyhle stvůry oficiální konformity se tvářily, že o ničem, o žádných zločinech nevědí, že strana je nekonečně moudrá, nekonečně dobrotivá, že ve stínu reicinovských šibenic a mučíren se žije lépe, žije se radostněji.”

Jak Zábranovy deníky popisují, stejně ochotně “literátský dobytek” přikvačil asistovat novým vládcům po roce 1968. Hlásnou troubou normalizované literatury byl kulturněpolitický týdeník Tvorba vydávaný nejprve ÚV KSČ a později Rudým právem. Ke kmenovým redaktorům zde patřil Karel Sýs, kterého Gustáv Husák ocenil titulem zasloužilý umělec. I o něm Jan Zábrana píše ve svých denících: “Karel Sýs - taky jakýsi prý básník - se v Tvorbě pohoršuje - formou povzdechu - nad tím, že druhý trojsvazek McBainových detektivek, který vyšel letos koncem srpna v mém překladu, “nedosahuje úrovně” prvního trojsvazku, který vyšel, také v mém překladu, v roce 1973... Je prý v Tvorbě redaktorem. Co může být redaktor Tvorby? Takových už mě zadupávalo... Celých třicet let... Vím moc dobře, co je žere: že na tyhle knížky, jakkoli skromné a určené jen pro zábavu, stojí lidé ve frontách, čtou je, vykládají si o nich v tramvaji... Vykolaborovali si svým konformismem, že jim režim vydává a zaplatí každý prd, který napíšou, ale teď je žere, že ty jejich sepsaniny nikdo nekupuje a nečte... A tak by s velkou chutí zadupali všechno ostatní...”

A dnes, po 28 letech od pádu komunistického režimu, je tento Karel Sýs péčí komunistů a s pomocí poslanců dalších stran (ANO, SPD, ČSSD a Pirátů) navržen na státní vyznamenání. Jak říká první paragraf zákona o státních vyznamenáních z roku 1994, „propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy".

Jan Zábrana by možná o státní vyznamenání ani nestál, ale vzpomínku si v den nedožitých narozenin určitě zaslouží. Sám za sebe i jako jeden z mnoha nadaných lidí své rozdupané generace, o které naše země a kultura přišla až příliš snadno.