Zátopkové nevymřeli!

Dobrá zpráva pro ty, kdo věří, že sportovec není velký svým vítězstvím, ale svým velkým srdcem.

Mám hrozně ráda sport a moc ráda čtu Otu Pavla, který o sportovcích psal tak krásně jako nikdo na světě. Nejraději čtu jeho povídku o Emilu Zátopkovi, ten příběh kluka, co neměl největší talent, ale největší chuť rvát se o vítězství a sílu dřít jako tehdy žádný jiný sportovec. Dřít jako zvíře. A taky měl odvahu nikdy neohnout hřbet.

Knížku povídek o sportovcích mám hned na kraji knihovny, čas od času po ní sáhnu a už dopředu vím, jak to skončí. Jsem stará plačka a tohle mě pokaždé dostane. Nejpozději u vět, jak po celodenní práci chodil trénovat na stadion potmě, se mi stáhne nos a v očních koutcích to začne šimrat. Čtu dál o tom, jak nikdy neměl trenéra, a najednou před sebou vidím podpůrné týmy dnešních hvězd, všechny ty manažery, trenéry a fyzioterapeuty, zimní soustředění v teplých krajích a tučné startovné. Zaháním je pryč, já chci číst o Zátopkovi, ale oni se pořád vracejí. A s nimi dopingové aféry ... fotbalisti, co jim nestačí dělat ostudu na hřišti ... krasobruslaři, co bruslí diktátorovi k narozeninám... tenisti, co odmítnou reprezentovat za málo peněz ... A tak si čtu a brečím a brečím a čtu.

Včera zase takhle smutním a říkám si, zapomeň na to, vždyť pro Zátopka by mezi dnešními vrcholovými sportovci ani nebylo místo. Doba čistého sportu jen pro radost z vítězství je zkrátka pryč a se Zátopky je navěky konec, šlus. No a přesně v ten moment mi to došlo. VŽDYŤ JÁ HO ZNÁM! Tím leknutím se slzy hned zastavily a místo nich mě najednou zaplavil úsměv. Teď už vím, že velké nadšení je nakažlivé i na dálku a klidně přeletí z Francie až sem, úplně jako nic. Musím se o tu radost podělit. Jestli vám ze sportu bývá taky tak smutno, je tenhle příběh právě pro nás.

Tomu klukovi, o kterém chci vyprávět, zasvítí oči pokaždé, když mluví o moři. Má to tak už od malinka. Nenarodil se u velkého oceánu, ale na vesnici kousek od Brna, kde daleko od všech živlů začal snít o napjatých plachtách a velkém dobrodružství. Když vyrostl a trochu se ošlehal, odjel za svým snem na Nový Zéland a pracoval v loděnicích, kde se naučil stavět ty nejrychlejší malé lodě na světě. Na Moravu se vrátil s plánem na superrychlou plachetnici, kterou si vlastnoručně postavil doma v garáži. Jeho Follow Me není jen tak obyčejná loď, ale ultralehký závodní speciál postavený z nejmodernějších kompozitních materiálů jedinečnou technologií. A celé ty roky, co se učil a stavěl, myslel hlavně na jednu věc – na největší a nejslavnější závod malých jachet, co se jede přes Atlantik a člověk je při něm třeba třicet dní odkázán sám na sebe, na svou loď a své schopnosti. Satelitní telefon má zakázaný a zásoby jen minimální, aby zbytečná zátěž nesnižovala rychlost. Když padá únavou, zapne autopilota a v polospánku se modlí, aby se nezměnilo počasí ani vítr a správně fungovala elektronika, díky které ho nepřejede žádný tanker. Když se mu udělá zle, je sám sobě doktorem i psychologem. To jen abyste věděli, jaký je to závod.

Aby ho v tom sólo závodě přes Atlantik vůbec pustili na start, musel loni absolvovat sezonu regat ve Francii. Na to už byli dva, jeho Zuzka se naučila francouzsky, aby mu mohla dělat zázemí a taky vydělávat peníze na živobytí, zatímco on trénoval, závodil, opravoval loď, sháněl sponzory, doplňoval vybavení, sledoval počasí ... zkrátka všechno to, co u jiných jachtařů dělají celé týmy. Často byl vyčerpaný už na startu. Každé volné euro šlo do lodi, ale stejně vybavením pořád trošku zaostával; doháněl to vůlí a odhodláním. Když při závodě do Španělska utopil drahou techniku, byli na tom chvíli tak špatně, že chtěli se vším skončit. Jenže na to on příliš věřil – sám sobě, své lodi, svému snu. A ona zas příliš věřila jemu... Nakonec získal v nejnáročnější kategorii prototypů Classe Mini celkové páté místo, což byl na premiérovou sezonu obrovský úspěch. S pomocí sponzorů si přes zimu vylepšil výbavu a pořídil Follow Me unikátní otočný stěžeň s aerodynamickým profilem, který mu všichni okolo závidí. Právě teď se v La Rochelle připravuje na novou sezonu.

Ten mladý muž muší váhy se zářícíma očima se jmenuje Milan Koláček. Jestli jste o něm ještě neslyšeli, tak možná uslyšíte v září a v říjnu, až pojede svůj největší závod přes oceán, jako teprve druhý Čech. Ale i kdyby se do zpráv nedostal, velkým sportovcem je už teď. Možná jedním z největších, co máme.

Jak to teď píšu, tlemím se jako blázen, protože ten sportovní fanoušek uvnitř se přímo tetelí blahem a celou dobu mi roztahuje koutky do úsměvu. Prostě je moc rád, že ta dobrá zpráva letí dál.

Protože Zátopkové ještě nevymřeli!