Celebrit bude umírat pořád víc, může za to nekrosdílení

Pokud nežijete zahrabaní kdesi pod tlejícím listím bez kontaktu s médii a sociálními sítěmi, všimli jste si určitě taky. S úmrtími slavných se loni roztrhl pytel. 

Výkřiky “nééé, už zase další" začaly v pravidelných vlnách zaplavovat Facebook a nebývalou úrodu nekrologů komentují už i seriózní zpravodajci v čele s Lidovkami a BBC. Tamní podrobný rozbor došel ke tristnímu závěru, že A/ je tomu vskutku tak - křivka úmrtí celebrit dramaticky vzrostla, alespoň měřeno počtem předem připravených a poté zveřejněných nekrologů (připravený nekrolog je podle textu známkou toho, že dotyčná osoba byla skutečně slavná) a B/ za nárůstem stojí racionální vysvětlení: nacházíme se půlstoletí od vzmachu televizního vysílání a popkultury, které nebývale mnoha lidem dopomohly ke světové slávě, a tato generace nyní odchází.

Udělala jsem si vlastní nevědecký rozbor a dospěla k závěru, že bod A/ pokulhává v metodice měření (vysvětlím později) a bod B/ má asi částečně pravdu, ovšem naprosto nevysvětluje prazvláštní jev, proč se tato úmrtí světově slavných nerozprostřela do delšího časového úseku, nýbrž koncentrovaně zaútočila právě loni. Důvod je přitom zcela logický a zřejmý - může za to bod C/ v únoru 2016 sociální síť Facebook zpřístupnila nové emotikony vyjadřující vedle “to se mi líbí” také další emoce včetně smutku. A fenomén nekrosdílení nabral takové obrátky, že se z toho pisálci nekrologů dodnes nevzpamatovali.

Abych pořádně vysvětlila souvislosti, vezmu to trochu ze široka. Smrt - rozumí se samo sebou smrt druhých - člověka odjakživa fascinuje a přitahuje. Začalo to tajemnými rituály a složitými obřady oznamujícími úmrtí třeba tam-tamem, pokračovalo oblibou černé kroniky a v současné době pevně prošpikované internetem vybujelo do celosvětového fenoménu, kterému říkám nekrosdílení. Od “stojím s otevřenou hubou před vývěskou se smutečními oznámeními a večer o pohřebních novinkách povím ženě nebo kamarádům v hospodě” jsme se posunuli k daleko sofistikovanějším a účinnějším metodám sdělování. Jeden den někdo slavný umře, nejpozději druhý den ráno o něm nejrychlejší zpravodajský server zveřejní nekrolog a během pár hodin informační lavina proběhne většinou médií. Rychlost a síla této laviny je přímo úměrná známosti mrtvého. Říkáte si, že tohle se přece děje už hezkých pár let, a máte naprostou pravdu. Ovšem novinkou poslední doby je, že se úmrtní informační lavina nezastavuje v médiích, nýbrž plynule pokračuje do našeho soukromí prostřednictvím sdílení našimi přáteli na sociálních sítích.

Proč právě informace o smrti slavných jsou tak častým a vděčným předmětem sdílení? Zčásti v tom jistě vězí odvěký pocit sounáležitosti s lidským druhem. Právě v případě ohrožení, kterým smrt jistě je, mají lidé větší potřebu semknout se k sobě a dát si to najevo. Nevylučuji ani motivy jako bulvární dychtění po slavných osobách nebo potěšení z možnosti zvěstovat špatnou zprávu. Nebo prostou a bezelstnou chuť vzpomenout si na mrtvého nejen soukromě sám pro sebe, ale i veřejně pro ostatní. Ale pokud jde speciálně o sdílení na Facebooku, vidím ten hlavní důvod jinde. Je stejný jako u většiny jiných statusů - sdílíme, abychom vyvolali interakci, odezvu, komentáře, lajky. Sociologové a psychologové už podrobně zmapovali, jak dnes prostřednictvím Facebooku posilujeme sociální vazby, ale také budujeme reputaci, uspokojujeme touhu po uznání a potvrzujeme vlastní hodnotu. Čím více reakcí, tím větší uspokojení. A v případě nekrosdílení je pozitivní odezva prakticky zaručená.

U tohoto bodu se na chvíli zastavím. Proč jiný status s informací o někom slavném nebo sdílenou písničkou mineme bez povšimnutí, ale jde-li o vzpomínku na právě zesnulého, cítíme potřebu reagovat? I ten největší internetový hulvát, který trolí v diskuzích a bez váhání nadává nejvulgárnějším způsobem, občas zatouží projevit trochu lidskosti. A není jednoduššího, rychlejšího a průzračněji čistšího projevu lidskosti než vyjádření soustrasti a účasti se zesnulým. Ano, tuhle potřebu v sobě máme pudově zakódovanou asi všichni. Však to znáte: nevíš dne ani hodiny, musíme tam všichni, o mrtvém jen dobře... A tak píšeme “nééé, to nééé” a “je mi to líto”. A od té doby (únor 2016), co místo modrého palce nahoru můžeme rovnou zaplakat, ze všeho nejraději projevujeme lidskost jediným stiskem prstu - jak uspokojivé! A jak rozšířené! Vždyť dávat “lajk” pod informaci, že někdo zemřel, se přece jen trochu eklovalo. A psát vyjádření soustrasti se zase každému nechtělo. Emotikon smutku byl přesně tím pravým, co nekrosdílení ke svému drtivě vítěznému tažení Facebookem potřebovalo.

Jistěže se informace o úmrtích celebrit na Facebooku sdílely i dříve, ale rozdíl je v jejich masovosti. Dříve bylo možné, že si stejnou zprávu jako v internetovém deníku přečtete i u někoho ze svých přátel, ale dnes je to prakticky jistota. A ne jednou. Pokud šlo o zpěváka či zpěvačku, případně muzikanta, zpravidla spolu s písničkou. Pokud šlo o herce či herečku, tak společně se záběrem v jeho slavné roli. Vždyť přesně k tomuhle - sdílení zvuku a obrazu - se Facebook dokonale hodí. Všimli jste si, že právě nekrology herců a hudebníků lidé sdílejí nejčastěji? Politik totiž může být kontroverzní a pozitivní odezva je tudíž nejistá, u umělců v jiných oborech, vědců apod. zase není zaručena dostatečná známost. Taky sportovci jsou poměrně oblíbení, ovšem zpěváci a herci mají pro nekrosdílení ještě další plus - díky youtube lze k informaci snadno připojit audiovizuální záznam, který mrtvého přiblíží daleko přesněji než pouhé jméno, které by nám třeba moc neřeklo. Protože...

A teď pozor, dostávám se k dalšímu významnému bodu, u kterého se chci trochu zastavit. V úvodu jsem zmínila rozbor BBC a jeho závěr, že křivka úmrtí celebrit dramaticky vzrostla, alespoň měřeno počtem předem připravených a poté zveřejněných nekrologů. Rozbor vycházel z předpokladu, že připravený nekrolog je známkou toho, že dotyčná osoba byla skutečně slavná. Ale je tomu opravdu tak? Stále častěji dnes čteme nekrology s nápadně dlouhými titulky. Už nestačí napsat, že zemřel XY, protože samotné jméno by většině čtenářů moc neřeklo. Píše se “zemřel XY, bývalý kytarista skupiny BLABLA” nebo “zemřel XY, představitel BLABLA ze seriálu BLABLA”. Takže ano, připravuje se stále více nekrologů celebrit, ale je to také tím, že se okruh celebrit neustále rozšiřuje a dostávají se do něj i lidé, o kterých by se dříve na hlavních stranách internetových deníků nepsalo.

Proč média tyto nekrology chystají a zveřejňují na nejexponovanějších místech? Tady už je odpověď velmi snadná. Motivací je čtenost a interakce se čtenáři (neboli sdílení textů), která je u nekrologů z výše uvedených důvodů zaručena. Díky popularitě nekrosdílení je po těchto textech vysoká poptávka, které média vycházejí vstříc právě přípravou většího počtu nekrologů.

Na závěr mám pro vás dvě zprávy. Nejdřív tu dobrou - žádná epidemie úmrtí slavných se zatím nekoná. Staly se pouze dvě věci. Jednak se rozšířil okruh osob, které internetová média počítají mezi slavné a o jejichž smrti informují na hlavních stranách. A díky všudypřítomné prošpikovanosti internetovým zpravodajstvím a sociálními sítěmi vám prakticky žádné z těchto úmrtí neunikne, jak by se stalo ještě před pár lety. Takže do značné míry je nárůst umírajících celebrit jen optický klam.

A špatná zpráva? Obávám se, že úmrtí celebrit bude i letos hodně. Zvláště ohroženým druhem jsou opět herci a zpěváci.