Stará Drtící Ruka vzpomíná

Vyrostla jsem s Vinnetouem. Tím nemyslím fiktivní postavu, ale živou bytost z masa a kostí, se kterou mám spojené nejhezčí pubertální vzpomínky. A protože jsem nejspíš už opravdu Old a trochu dětinštím, mám chuť se o ně podělit.

Když u nás doma řeknu rudý bratr, všem je hned jasné, koho myslím. Žádného indiána, ale spolužačku ze základní školy, která hrála fotbal líp než kluci a za kamarádku si kupodivu vybrala mě, největší nemehlo široko daleko. Asi jsme byly dost zvláštní dvojka. Já furt cosi četla a jezdila na šachové turnaje, ona se honila za balónem. Spojoval nás odpor k sukýnkám, mašličkám, dívčím střevíčkům a všemu kadeřavému a načančanému. A hlavně láska k mayovkám. Kolikrát jsme lezly po stromech nebo uháněly na svých skřípajících kolech značky Pionýr – já na Hatátitlá a Vinnetou na věrném Ilčí – a najednou se propadly o sto let zpátky na úplně jiný kontinent. Mezi srdnaté bojovníky, pro které je dané slovo zákonem a čest znamená víc než život. Do světa fantazie, která zdaleka nebyla jen pro kluky, i když si to možná někteří myslí.

Ale pozor! Nešlo jen tak o ledajaké hrátky. Náš Klub Apačů měl přísná pravidla. Klubová pokladna s pevně stanovenými příspěvky. Kronika Klubu Apačů s mými texty a Vinnetouovými karikaturně laděnými kresbami (dnes zaručený zdroj rodinné zábavy). Tajná abeceda, ve které se posílaly šifrované zprávy. Vlastnoručně batikovaná trička se znakem Klubu Apačů. Společné cesty do kina, na koupaliště i na dovolenou do Skalistých hor kdesi na severu Moravy. Obřadné ochutnávky ohnivé vody ukryté doma ve špajzu (než ji objevila Ribanna a vyžahla pranic netušíc, že okrádá nemajetné nezletilé indiány). Klubové soutěže zdatnosti, ve kterých Vinnetou vždy exceloval a O. S. nezadržitelně propadal  Boje s nepřátelským kmenem zbabělých Pobouchanců, který měl tu drzost zlehčovat naše rituály. Památná cesta na Nugget-tsil, kde jsou navěky ukryty naše závěti. Ještě památnější výpravy na třešně...

No a vymýšlely se taky blbosti, nad kterými dneska kroutím hlavou. Třeba táboráčky v lese, které za žádnou cenu nesměl prozradit stoupající dým. Nepostradatelnou maskovací roli rozptylovače dýmu pravidelně - ač ne zcela dobrovolně - zastával nejmladší člen klubu Harry řečený Dýmař. Stále ho vidím, jak s přivřenýma slzícíma očima mává rukama nad ohněm a zalyká se kouřem: „Už nemůžu, už nemůžu! Já se dusím!“ „Nekecej a dýmuj!“ děl sveřepým hlasem náčelník.

Nebo tenkrát, když jsme v rybářských potřebách za veškeré klubové finanční rezervy nakoupily šest set metrů zvlášť pevného silonu („To máte, holky, na žraloka?“), chtěly ho napnout mezi našimi panelákovými okny a posílat si po něm zprávy. Tenhle pokus nám naštěstí hned v zárodku zatrhla Ribanna. Při představě, jak po silnici pod naším prověšujícím se silonem projíždí někdo na motorce, mě ještě teď polévá horko. Memento naší mladické blbosti – kotouč silonu o síle 0,5 mm - mám pořád doma v šuplíku.

Čas nezastavíš a smutná pravda je, že i toho nejstatečnějšího indiána nakonec pohltí civilizace. Dnes je z Vinnetoua vedoucí jednoho důležitého oddělení a já se občas bavím při představě, jak její podřízení zjistí, že v jejich čele stojí náčelník Apačů. (Neboj se, Vinnetou, Old Shatterhand tvoji identitu neprozradí ani u mučednického kůlu.)

Moc často svého rudého bratra nevídám, ale když mi o narozeninách brzy ráno pípne první esemeska, stoprocentně vím, že je od něj. A stojí tam třeba: DRAHY POKREVNI BRATRE CHARLIE, PREJI VSE KRASNE K TVEMU DNESNIMU MLADEMU VYROCI, RADOST Z VELKE FAMILY, RYCHLEHO HATATITLU, NEJAKE TY NUGETKY, PRIJEMNE BYDLENI VE VASEM PUEBLU, SPOLEHLIVOU HENRYOVKU A VSE OSTATNÍ DLE TVEHO PRANI. HOWGH. TVUJ RUDY BRATR V.

Ještě nikdy nezapomněl. Asi je to tím, že jsme opravdu sbratřeni krví. To jsme takhle jedno odpoledne, kdy široko daleko nebyl žádný rodič, každá vymáčkla z prstu několik kapek krve do sklenky džusu a tento nápoj jsme svorně vypily. Možná se vám to ekluje, ale pro nás indiány a hrdiny prérií je taková věc úplná brnkačka. A myslete si o tom, co chcete, ono takové sbratření krví, i když naředěnou džusem, prostě má svoji váhu. Kam se na krevní pouto hrabou všechna virtuální přátelství, co naše děti navazují na chatu.

Nevyrůstaly jsme zrovna ve veselé době, ale když se ohlédnu zpátky, říkám si, že jsme si ty roky opravdu užily. Skoro každý den několik hodin venku, pořád se cosi vymýšlelo a podnikalo. A nepotřebovaly jsme ke štěstí ani Bravíčko, ani video, ani internet, ani počítačové hry...

BRATRE, DIKY! AT MAS VZDY PLNA LOVISTE, TVUJ SIP NIKDY NEMINE CIL, TVOJI ZBABELI NEPRATELE ZHYNOU POTUPNOU SMRTI A DOBRY MANITOU NECHT BDI NAD TVYMI KROKY. HOWGH. TVUJ BILY BRATR O. S.

* Kdo byl Harry a komu jsme říkali Ribanna, uhádnou jen skuteční znalci mayovek (nikoli filmů, ale knih). Nápovědu najdou přímo v textu.