Jak se rodili dinosauři aneb Všichni jsou nahraní

Fiktivní přepis fiktivní nahrávky fiktivního rozhovoru. Někdy před pár lety v nějakém bytě někde v Praze.

„Vítku, mám ho!“

„Neke, fakt jo? A bude to stačit?“

„Řek bych, že jo. Máme to i s obrazem, seděli za sklem v kavárně.“

„Super!“

šramot a cvakání

„Ty vole! Ty lidi sou fakt nepoučitelný... Věřil bys, že po všech těch letech v politice některý pořád volají z jednoho telefonu?“

„Třeba se nebojí. Myslí si, že jsou čistí.“

„Si děláš kozy, ne?“ smích „Čistej je jenom ten, komu to vyčistíme... to mi připomíná, už jste vrátili tu nahrávku z hotelu?“

„Chceš říct kopii nahrávky.“

„No jistě jistě... tak proběhlo to OK?“

„Jako vždycky. Originál je v rezervním archívu.“

„Dobře. Mimochodem, pěkně se to rozrůstá. Chybí nám ještě někdo?“

„Z těch, o který dneska jde, už ani ne. Ale víš ty co, budou volby. Lidi chtějí změnu.“

„To abych ten archív nastavoval donekonečna, ne? Chápeš vůbec, kolik to všechno stojí?“

„Tuším, Vítku, tuším. A někdy si říkám, proč to nevyužiješ nějak jinak. Uvědomuješ si, jaký v tom jsou skrytý obrovský možnosti? Nemusel bys stát jenom  vzadu, s tímhle můžeš rovnou k lizu a tahat za nitky, jestli chápeš.“

„To víš že jo, kamaráde, neobjevils Ameriku. Proč myslíš, že to všechno dělám? Jenom nevím, jestli už nastal ten správnej čas.“

„Na co chceš čekat? Jestli je po volbách vyhodí ze sedla někdo novej, můžeš začít znovu. Já ti říkám, že doba je zralá.“

„Pojď, nalej si.“

cinkot skla, bublavé zvuky nalévání, chvíle ticha

„Jestli se do toho pustíme, nebude to jenom tak. To chce přesnej plán. A nesmí se to podělat, jinak je všechno v hajzlu.“

„Hlavně musíme vymyslet, na co ty lidi dostat.“

„Jaký lidi? Jako straníky?“

„Jako voliče.“

„Jo ták. Koukni, prachy na kampaň seženu, některý bych už měl, a to je základ. Pak to chce hlavně vypíchnout změnu – jsme noví, uděláme to jinak.“

„A čistí. Musíme zdůraznit, jak jsme čistí.“

„K tomu hezký baby, ty v politice chyběj. To potáhne.“

„Taky by to chtělo ňákou mediální mrdku. Víš co myslím, známej ksicht, a důvěryhodnej. Bez toho to nepůjde, nás nikdo nezná.“

„Na to jsem už myslel, budeš čubrnět. Pojď, něco ti ukážu.“

odcházejí, po chvíli ticha je znovu slyšet dolévání sklenic

„Teda Vítku, seš machr. Nevím, jaks tohle zařídil, ale je to geniální."

„Jo. Jestli mám někoho na špagátě, je to on.“

„Už to ví?“

„Jo, už spolupracuje. Tvrdí, že se to má postavit na boji s korupcí a přímý demokracii.“

„No, je vidět, že se vyzná. Boj s korupcí, to je naše parketa! Jenom ta přímá demokracie, co to kurva je? Není to nebezpečný?“

„Neboj, to nech na mně. Spíš mi dělá starosti ... víš kdo.“

„Vím. Jak ten je mazanej, to je neuvěřitelný! Háva a to všechno, pak hazard, a stejně mu to do prdele prochází.“

ledově „Někdo je mazanej, někdo zas neschopnej.“

„Vítku, vždyť víš, že jsme se fakt snažili. Von je zašifrovanej až na půdu. A dělá to skoro dvacet let, umí v tom chodit. Buď rád, že máme aspoň ty fotky.“

zuřivě „Fotky, jo? Fotky?“

vzdalující se rychlé kroky, pak jejich návrat

„K čemu mně kurva sou fotky, na kterejch ho nikdo nepozná?“

omluvně „Sundává si při tom brejle, no. To já taky. Navíc tak divně špulí tlamu... Nepřipomíná ti ňáký zvíře?“

„Leda tak dinosaura... počkej... dinosaura...“