Ve stínu putinovské rošády

Bezostyšnost Kremlu je na vrcholu. Putinovo přesedání z jedné židle na druhou provázejí mohutné protesty ulice, hromadné zatýkání odpůrců a posměch světových médií. Navíc se objevil ještě jistý právnický zádrhel. Tvůrcům ruské ústavy zjevně chyběla fantazie a s podobnou rošádovou situací nepočítali...

Ústava praví, že odstupující premiér podává demisi do rukou nově zvoleného prezidenta. V ruském Absurdistánu to znamená Putin do rukou Putina, což je právnicky a v podstatě i technicky nemožné.

Zpočátku si prý právníci lámali hlavy, jak při žonglování s ústavními rolemi vyhovět liteře zákona. Jako by nechápali, že „technicky nemožné“ je pro supermana a bohatýra v jedné osobě hračkou. Držitel černého pásku v judu, zdatný hokejista, úspěšný pilot a nadějný archeolog s přehledem zvládá daleko ošemetnější situace. Taky s předáváním premiérské funkce si už poradil – on ji oficiálně nesloží, ale prostě o ni okamžikem prezidentské inaugurace přijde, tečka. Jednoduše proto, že prezidentem i premiérem být nemůže, to ústava (zatím) zapovídá. Jak se vyjádřil mluvčí Kremlu, složení premiérské funkce je pouze nepodstatnou formalitou. A na formality si v Rusku evidentně nepotrpí.

Říkáte, že je celá ta putinovsko – medveděvská rošáda absurdní? Ale jděte. Što takoje? Vždyť širá Rus je absurdity rodná vlast a historie to už mnohokrát prokázala. Těžko hledat zemi, v jejímž čele by stálo tolik duševně chorých, od Ivana Hrozného, který zabil vlastního syna, přes slaboduchého militanta Petra III., za války s Pruskem oblékajícího výhradně pruskou generálskou uniformu, a jeho pološíleného syna Pavla I., který se pro změnu jako velmistr katolického (!) maltézského řádu spojil s Napoleonem proti Anglii, až po paranoidního megalomana Stalina. Právě v této říši absurdity se zrodily potěmkinské vesnice, ruské rulety, pětiletky s předem naplánovanými budovatelskými úspěchy, gulagy i zinscenované monstrprocesy. Sociální inženýrství v Rusku dosáhlo jen těžko překonatelných historických vrcholů a svými rozmáchlými tahy změnilo osudy milionů.

Ale i osudy tamních jednotlivců jsou pozoruhodné. Kde jinde by věčně opilý pologramotný mužik Grigorij Jefimovič Rasputin mohl dlouhá léta rozhodovat o osudu celého impéria, jmenovat církevní hodnostáře, nejvyšší úředníky i armádní velitele, a to i za válečného stavu? Kde jinde by sadista s pedofilními sklony Lavrentij Berija mohl dvacet let neomezeně kralovat nad životem a smrtí a osobně se podílet na mučení a popravách svých obětí? Ve které „posttotalitní“ zemi by se patriarchou a symbolem duchovní obrody mohl stát dlouholetý spolupracovník tajných služeb a jediný kněz vyznamenaný KGB za vynikající zpravodajskou činnost (Alexej Ridiger alias agent Drozdov, v letech 1990 – 2008 patriarcha Alexij II.)?

Pořád vám kariéra snaživého rozvědčíka KGB a aktuální dění v Kremlu připadá absurdní? Jinde by možná bylo, ale Rusko jen navazuje na mocné dědictví carské a bolševické éry, samozřejmě v modernějším kabátě. Statkáři už nehrají karty o nevolníky a komunističtí pohlaváři už neposílají odpůrce do lágrů, nic takového. Moc jsou peníze. Ruský kolos dnes nestojí na hliněných nohou, ale na plynu a na ropě. K ovládání oligarchů stačí státní zakázky, policii s justicí stačí uplatit, totéž platí pro zákonodárce (kde jinde mají politické strany otevřeně vypsaný ceník na volitelná místa svých kandidátek?) a na masy funguje osvědčená metoda cukru a biče plus mediální masáž – v médiích, která jsou tak trošičku pod finančním palcem. A kremelský vládce už neudivuje válečnými úspěchy, ale husarskými kousky sportovce.

T.G. Masaryk kdysi charakterizoval poměry v novém sovětském impériu slovy: „Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismus“.

O současném Rusku můžeme říci v paralele: „Dovedli bolševiky odstranit, ale neodstranili bolševismus.“

A kdo si přece jenom dělal naděje, že by to mohlo být jinak, dnes už musí mít jasno. Za sto let se Rusko neposunulo od samoděržaví k demokracii, ale jenom od Rasputina k Putinovi.