Za anorexii můžou homosexuálové!

Ta útlost boků, ta jiskra v oku a ještě něco víc co nelze říct... To není pokus o rýmování, ale kousek textu jedné staré písničky, který se mi vybavil při psaní dnešního blogu. Mohl by se jmenovat taky „Od travestie k ideálu krásy a zpět, se zastávkami u kadeřníků, homosexuálů a módních ikon“.

Travestita je z mého pohledu zvláštní lidský druh, o jehož existenci jsem dlouho neměla ani tušení. Za socialismu by se něco takového u nás rozhodně nekonalo, alespoň veřejně, protože by se to rozhodně netrpělo, alespoň veřejně. A tak se stalo, že jsem prvního travestitu zahlédla až v dospělém věku při své první cestě na Západ, na pařížském Montmartru, a zůstala z něj doslova v šoku.

Scházeli jsme tenkrát s mým nastávajícím jednou z křivolakých uliček vedoucích od Sacre Coeur k Moulin Rouge, čerstvě posilnění lahvinkou růžového vína, kterým jsme se v nedaleké hospůdce rozšoupli docela nad naše tehdejší poměry. Bylo léto, ale večer už pokročil a na čtvrť neřesti se snášel soumrak. Krámky se solidním zbožím už zavřely a místo nich ulice roztančily neony. Ale jak! Kdybychom před pár hodinami nešli stejnou cestou opačným směrem, nikdy bych nevěřila, že je to stejné místo. Jako by na divadle vyměnili scénu, tak byla ta proměna dokonalá. Ve dne tak obyčejné náměstí Pigalle se teď za soumraku už zdálky ohlašovalo blikajícími srdíčky a ženskými siluetami, o červených lopatkách pověstného mlýna nemluvě. Sex shop, sex show, sex sex sex!, křičel na nás noční Montmartre proměněný z nudného seriózního Jekylla v divokého Hyda. A podél zdí postávaly kněžky lásky, očima nahazovaly udičky a lovily další výdělky.

Chvíli nám, omámeným vínem, trvalo, než jsme pochopili, kde se tady najednou vzalo tolik osamělých žen. Ani prostituce nebyla něco, s čím by se za socialismu člověk potkával běžně na ulici. Ale když jsme těch nožek v síťovaných punčoškách minuli povícero, už jsme dokázali nezapichovat do nich zraky a dělat jako že nic. A pak, už skoro u Moulin Rouge, se najednou jedna z postav odlepila od zdi, přitočila se k nám a chraplavě šeptla cosi francouzsky, nejspíš nabídku.

Ten obličej s ostrými rysy, nepravděpodobně obrovskými rudými rty a protáhlými očními linkami před sebou vidím ještě dnes. Vlastně je to jediné, co mi z Montmartru utkvělo takto v detailu. Zblízka bylo jasně vidět, že tohle není ženská tvář, navíc celá figura byla o dost vyšší a urostlejší, než jak se jevila na dálku. Lekli jsme se s mužem oba, takže prostitutka už z našeho výrazu pochopila, že nejsme ti správní adepti na trojku, a znechuceně odkráčela. Poskytla nám tak pohled na svá lýtka, čímž se podezření definitivně potvrdilo. „Ježíš, on to byl chlap!“ vyjekla jsem tenkrát s nefalšovaným hnusem. Prostitut převlečený za ženu mi v té chvíli připadal jako vrchol perverzity.

Potom běžel čas a do Česka dorazila móda travesti show. Od návštěvy Paříže uběhlo deset nebo patnáct let a já se čirou náhodou a víceméně pracovně nachomýtla na jedno převlečené vystoupení. Ne, vůbec jsem se netěšila. Doufala jsem, že to uteče co nejrychleji. Když vyholenec ala Helenka Vondráčková vylezl na scénu, prohlížela jsem si ho asi s takovým nadšením jako švába v koupelně... A na konci jsem spolu s ostatními skandovala o přídavek. Co se stalo? Jednoduše to bylo krásné. A zábavné. Naprosto profesionální výkon dotažený do všech detailů, od vizáže přes taneční choreografii až po ladnost pohybů. „Helenka“ byla ještě štíhlejší a půvabnější než ta opravdová, její stehna byla delší a pružnější, boky útlejší, klíční kosti vysedlejší a úsměv zářivější, tedy aspoň na dálku. Navíc v tom vystoupení bylo cítit zvláštní napětí. Divák vnímal, že tady něco nehraje, a ten pocit dodával celé show jakýsi zvláštní šmrnc... Každopádně ženy tleskaly víc než muži a já konečně začala chápat, proč na podobná vystoupení chodí.

Můj nejzajímavější travesti zážitek se odehrál před pár lety u mého tehdejšího kadeřníka. Jestli jste viděli film „Muži v říji“, možná si vzpomenete na travesti skupinu, která do vesnice přijela na vystoupení a cestou pomohla jednomu z hrdinů zachránit auto uvízlé na kolejích. Stihli to jenom o chlup před přijíždějícím vlakem a jeden z nich z toho hrůzou omdlel. Tak tihle filmoví travestité byli skuteční a jeden byl pár let mým kadeřníkem.

Jednou mě barvil a stříhal právě v den, kdy měla celá skupina premiéru nového programu a připravovala se u něj v kadeřnictví. Kluci nervózně pobíhali sem a tam, holili si nožky, upravovali paruky, dolaďovali make-up, navzájem si lakovali nehty a polepovali se blyštivými flitry. A já čekala, až mi chytne barva, a místo čtení časopisu se bavila podívanou, k jaké bych se jinak jen těžko dostala. Bylo to zábavné a poučné, tak trochu karikatura ženství. Tím nemyslím vizáž, která byla ve výsledku dokonalá, ale takovou tu uječenou hašteřivost, ve které údajně my ženy nemáme konkurenci, jenže ve skutečnosti nás někteří muži ještě předčí. Rozkošný zážitek!

Když teď napíšu, že jsou povolání, která homosexuální muže přirozeně přitahují, nejde o nic objevného ani překvapivého. Jednou z těch vyvolených profesí je právě dámský kadeřník. Mohu to doložit osobní zkušeností - já zatím vystřídala tři a platilo to pro všechny. Dva byli jasní už na pohled, ale u třetího, krásného dvacetiletého kluka, bych to opravdu nehádala. Stříhal mě jen párkrát, pak jsem ho nějaký čas neviděla a úplně náhodou se dozvěděla od jedné známé, která byla dobrou přítelkyní jeho maminky, že je po smrti. Spáchal sebevraždu, protože se nedokázal vyrovnat se svou sexuální orientací.

Ano, pokud potkáte dámského kadeřníka, zřejmě bude pravděpodobnost, že jde o homosexuála, poměrně vysoká. Ale co vím, ještě daleko vyšší je u módního návrháře. Pracovně jsem jich potkala podstatně víc než jen tři a nejdřív ani nechtěla věřit, že je to až tak, ale postupně se dovídala, že opravdu ano. Výjimek je údajně tak málo, že jen potvrzují pravidlo. Anebo to u nich ve skutečnosti je trochu jinak, než jak to vypadá. Třeba jako u legendárního ruského návrháře Slavy Zajceva. Když před pár lety pořádal v Česku svou módní show, já o tom měla něco napsat a sháněla si podklady, narazila jsem na informace o jeho manželce a dítěti. Heleme se, pomyslela jsem si, bílá vrána! Jenže pak Zajcev přijel a vyžádal si velké apartmá pro sebe ... a pro svého mladičkého „asistenta“. Byl na tom úplně stejně jako všichni, akorát se za komunistů musel oženit, protože jako přiznaný homosexuál by měl s kariérou utrum.

Omlouvám se za dlouhý úvod, ale nebojte se, už spějeme k závěru, kde chci ukázat, jak to všechno spolu souvisí. Proč jsou v poslední době tak populární travesti show? Protože odpovídají novému ideálu ženské krásy, který má více mužských než ženských rysů. A proč se travesti show líbí víc ženám než mužům? Protože většina mužů - heterosexuálů si krásnou ženu představuje trochu jinak. Ale jsou to ženy zmasírované módním businessem a médii, které uvěřily, že ideál ženské krásy vypadá právě takto – jako štíhlý mladý muž s dlouhými vlasy a poprsím, ale ne moc velkým, jen tak akorát.

Kdy ten posun ve vnímání ženské krásy nastal? Nemusíme se vracet až k Věstonické venuši. O postavě krev a mlíko snili muži i ženy ještě celkem nedávno, jak dokazuje tento kouzelný inzerát z roku 1939.

A ještě před padesáti lety všichni vzdychali po kypré Marilyn Monroe. Pocit, že plné ženské křivky, bytelná pozadí a baculatá ramena nejsou in, ale žádají se chlapecké postavy s útlými boky a trčícími kostmi, se naplno prosadil až v posledních dvou, třech desetiletích. 

Kde se ta představa vzala? Sama od sebe ne. Vnukli nám ji módní návrháři, kteří určují trendy. A spolu s nimi vizážisté, fotografové, stylisté, kadeřníci a vůbec muži ve všech těchto pro ně netypických profesích, které postupně ovládli a vnutili jim svou vlastní představu o ideálu krásy, ke kterému mají směřovat. Je to představa mužů homosexuálů, kteří ve světě ženské krásy získali hlavní slovo.

Myslíte, že to není tak zlé? Kolik znáte světově proslulých módních návrhářů? A kolik je mezi nimi žen? Kdo jsou nejuznávanější světoví vizážisté a kadeřníci – muži nebo ženy? A kolik se v posledních řekněme dvaceti letech posadilo v showbusinessu kyprých hereček? Kolik slavných popových zpěvaček má širší boky než ramena? A kolik se dnes najde modelek, které svou postavou nepřipomínají spíš mladé chlapce? Nejnovější hvězdou ženského modelingu je dokonce rovnou muž, bosensko-australský model Andrej Pejic.

Už celá desetiletí se popularita útlých ženských postav svádí na chuděrku Twiggy, která je v tom ve skutečnosti naprosto nevinně. Za proměnou ideálu stojí celá plejáda homosexuálů, kteří ovládli původně ženské profese. O tom, jak vypadá ženská krása, dnes rozhodují muži, kterým se ženy vlastně nelíbí. A dokud budou udávat tón, žádné změny se nedočkáme. Po přehlídkových molech se dál budou producírovat vychrtliny, které není za co chytnout a heterosexuální muže ani moc nepřitahují. Miliony žen budou dál toužit vypadat přesně jako ony a týrat se nesmyslnými dietami. A v nemocnicích budou zachraňovat další a další anorektičky poblouzněné ideálem ženské krásy, kterého je tak obtížné dosáhnout... pokud ovšem nejste štíhlý mladíček.

Pánové, není čas ozvat se a říct hodně nahlas, že Andrej Pejic opravdu není vaše gusto?

P.S. Aby bylo jasno, nemám nic proti travestitům a už vůbec ne proti homosexuálům, naopak si jejich profesních schopností velice vážím. Pouze si myslím, že vnímání ženské krásy posunuli až příliš k obrazu svému a je na čase vrátit ho do přirozené polohy.