Tragédie Ajlan aneb Když mluví emoce

Měl to být symbol utrpení uprchlíků. Pro někoho dokonce i symbol bezcitnosti Evropy. Nic přece nepůsobí na emoce tak silně jako zbytečně zemřelé nevinné dítě. Ale nakonec je ze slavné fotky jen trapná blamáž.

Vítězné tažení fotografie utonulého syrského chlapce Ajlana mohl celý svět sledovat v přímém přenosu. Vyjádřil se k ní kde kdo včetně mocných premiérů a mluvilo se o mementu, které snad konečně probudí lhostejné a nechápavé. Ta fotka měla takovou vypovídací hodnotu, že její úspěch byl snad předurčen. Jakmile se jednou pustila do světa, asi tu lavinu už nešlo zarazit, ale o to větší odpovědnost leží na lidech, kteří to bez ověření faktů dopustili.

Protože ta původní pohádková verze příběhu, která se tak krásně nabízela, postupně vzala za své. Auru obětí evropského cynismu z rodiny sňaly informace o tom, že:

- rodina neutíkala z válčící Sýrie, ale od roku 2012 žila v Turecku v pronajatém bytě, otec pracoval a ještě je podporovali příbuzní z Kanady;

- nikdo neuměl plavat, přesto se o nebezpečnou plavbu do Řecka pokusili dokonce třikrát;

- motivací k cestě do Německa mělo být i to, že otec rodiny potřeboval nové zuby;

- přeživší z potopené lodi tvrdí, že otec rodiny při nebezpečné plavbě od začátku sám kormidloval;

- a teď ta poslední: otec rodiny údajně s pašeráky spolupracoval a sám plavbu organizoval.

Zkrátka když necháme mluvit emoce, ozývají se občas pěkné blbosti. I takové, které pak už žádnou působivou fotkou vyretušovat nejdou. A ve výsledku ty krásné emoce nakonec nadělají víc škody než užitku, protože na povrch vyplavou i věci, které by propagátoři snímku určitě nejradši utopili.

Proto bacha na zkratkovitá řešení. V žurnalistice by mělo platit fakta, fakta, fakta, racionální rozbor... a až někde úplně vzadu přiměřená dávka emocí. U Ajlana to novináři vzali přesně opačně, snad jim tento tragický přehmat bude ponaučením.