„Já mám to štěstí, že narozeniny slavím s Gagarinem!“

říkávala moje babička se sobě vlastním nenápadným sarkasmem. „To vám je každý rok taková sláva, že nikdy nemůžu zapomenout, kdy je mám!“

I jinak toho říkávala spoustu. Babička byla rozená vypravěčka a jako děti jsme její historky doslova hltaly. Chtěly jsme je slyšet znovu a znovu, takže o jejím životě vím daleko víc než o ostatních prarodičích. A byl to život jako na houpačce, jednou nahoru a jednou dolů...

Narodila se před první světovou válkou ve vesnici Kamenná u Jihlavy, tehdy se jí říkalo německy Bergersdorf. Možná vám to zní povědomě, v posledních letech se jméno Kamenná občas skloňovalo ve zprávách. Z téhle malé vesničky na Vysočině totiž pocházelo šest z přibližně patnácti obětí brutální masové vraždy, k níž došlo 19. května 1945 v nedalekém Dobroníně, a masakr Němců byl odhalen teprve po 64 letech.

Kamenná vždycky bývala německá vesnice. Na začátku dvacátého století tam byl jediným českým stavením mlýn, ve kterém se babička narodila. Mlynář Martinek byl její dědeček a babička ho vždycky líčila jako velkého vlastence, který prožil celý život mezi Němci, ale nikdy se německy nenaučil. Jako dítě jsem si v duchu nelichotivě říkala, že nebyl ani tak vlastenec jako spíš tupec na jazyky (a docela jsem mu rozuměla). Ale s odstupem času si myslím, že babička trochu přeháněla a mlynář se v německé vesnici bez němčiny asi neobešel. O tom, že se ve mlýně nemluvilo jen česky, svědčily babiččiny vzpomínky na další příbuzné, kterým nikdy neřekla jinak než teta Štefi a strýc Franz.

Navíc svou nejkrásnější dceru, babiččinu maminku, mlynář provdal za Němce. Fotografii nemám, ale musela být opravdu krásná. Vlasy nosila svázané do copu, který byl silný jako mužská ruka a končil až u kolen. Všichni mladíci z vesnice ji prý milovali, ale ona dala slovo ženichovi z města, německému řezníkovi z Jihlavy, který musel mít zvláštní smysl pro humor. „Představte si, že celou svatbu kulhal,“ kroutila babička hlavou ještě po desítkách let. „A přitom mu nic nebylo! Jednoduše žárlil na maminčiny nápadníky a chtěl jejich prohru ještě zdůraznit. Aby všichni viděli, že si nakonec vzala kulhavýho.“

Tahle zvláštní historka byla spolu se zvláštním příjmením Taubenkorbová jedinou památkou, která mojí babičce po otci zůstala. Když měla dva roky, začala válka, tatínek rukoval a padl hned v srbském tažení.

Podruhé se babiččina maminka provdala za Čecha, který později převzal po tchánovi mlýn a dnes má v Kamenné pamětní desku. Zjistila jsem to úplnou náhodou teprve před pár lety, když jsme s rodinou projížděli Jihlavou a spontánně se rozhodli navštívit babiččino rodiště, které jsem do té doby znala jenom z vyprávění. Na jediné pamětní desce ve vesnici stojí, že mlynář Jaroslav Vomela byl umučen v německém žaláři. Po pravdě - z babiččina vyprávění to znám trošku jinak. Její nevlastní tatínek byl za války jako mlynář pořád jednou nohou v kriminále. Musel dodávat pro armádu a stačilo jen málo, snad udání některého souseda, aby se za jakýsi hospodářský delikt opravdu do vězení dostal. Tragédie spočívala v tom, že byl po operaci žaludku, měl ho jenom čtvrtinu a potřeboval jíst dietně, pravidelně a v malých dávkách, na což ve vězení pochopitelně nedbali. A tak se už nevrátil. Svým způsobem to skutečně umučení bylo.

Na pamětní desce mě zarazila ještě jiná věc. Babička se nikdy nezmínila, jak mladý to byl člověk. Ženit se musel jako sotva dvacetiletý a bral si o půlgeneraci starší vdovu s dítětem. Už jsem tady psala, že babiččina maminka byla opravdu krásná...

Na nevlastního tatínka babička vzpomínala vždycky moc hezky jako na nesmírně hodného člověka. Jistě i díky němu zažila v Kamenné krásné dětství a nepřipadala si vedle dvou nevlastních sourozenců nijak odstrčená. Později nám vnoučatům vyprávěla kouzelné příběhy ze starého mlýna, kde pořád klapalo kolo a po kamenných podlahách se plazily tajemné stíny. Zastavovali se tam krajánci a za jídlo se odvděčovali  strašidelnými historkami, které děti nesměly poslouchat, ale vždycky se potají připlížily a natahovaly uši, aby jim žádné strašení neuteklo. Ale největší horor děti teprve čekal, když se po takovém vyprávění musely vrátit ztemnělým mlýnem zpátky do postele.

Babička samozřejmě uměla od malinka německy a chodila spolu s ostatními dětmi z vesnice do německé školy. Když dovršila patřičný věk, jela ji její maminka zapsat do české měšťanky v Jihlavě. Tam řekli, že babička má jen čtyři třídy a musí nejdřív vychodit pátou, ale maminka byla neoblomná. „Má věk na měšťanku, tak ji zapište do měšťanky. Jestli nechcete, tak ji dám do německé.“ A už zapisovali. Mezi českým a německým živlem tehdy panovala velká konkurence.

Když bylo babičce patnáct, nastala v jejím životě velká změna. Vzala si ji k sobě bezdětná teta, maminčina sestra provdaná za úspěšného jihlavského živnostníka, a z válečného polosirotka se rázem stala bohatá městská slečna. „Adopce“ tenkrát často probíhaly právě  touhle rodinnou formou, což mělo svá pozitiva. Zatímco dnes si bezdětné páry berou děti z kojeneckých ústavů a následně bojují s mnoha problémy danými genetickou zátěží, v minulosti se rozhlížely po chudším příbuzenstvu s vícero dětmi a nabízely zaopatření.

Babička nadále navštěvovala svou maminku i nevlastní sourozence a svým opatrovníkům říkala teta a strýc, ale fakticky se stala jejich dcerou. Vyučila se u strýce modistkou (malý testík: kdopak ještě dnes ví, co to slovo znamená?), aby mohla převzít jeho živnost, a užívala si život v relativním přepychu. Nás vnoučata vždycky fascinovalo vyprávění, jak k osmnáctým narozeninám dostala vlastní auto a jako jedna z prvních žen na Jihlavsku se naučila řídit. Dokonce se zúčastnila i nějakého závodu, na kterém startovala spolu s Eliškou Junkovou.

Díky automobilu se babička seznámila se svým manželem, a to na svatbě, kde oba byli jako řidiči, jeden za stranu nevěsty a druhý za stranu ženicha. Když se posléze vzali, babička s řízením nadobro přestala, ale děda svou „aerovku“ opatroval až někdy do roku 1970 a vozila jsem se v ní ještě já jako malé dítě.

Šťastná třicátá léta mladá rodina prožila spolu se synem (mým tatínkem) v Jihlavě, kde byla babička vyhlášenou modistkou a dědeček vedl obchůdek s pánskými košilemi a prádlem, ale pak přišla válka, německý dozor nad živností a ustavičný strach. Poprvé si ho zažili hned v roce 1938, kdy dědeček v rámci mobilizace odjel kamsi na východní Slovensko a pořád se nevracel. Dlouhé týdny vůbec nevěděli, co se s ním stalo. Teprve 5. prosince někdo zazvonil, můj čtyřletý tatínek běžel otevřít  a místo očekávaného Mikuláše vešel zasněžený dědeček.

Po válce přišlo krátké vydechnutí a narození vytouženého druhého dítěte, ale klid netrval dlouho. Po únoru 1948 se babička znovu proměnila, tentokrát z úspěšné živnostnice v domácí dělnici – pletařku svetrů. Dům i s obchody odevzdali komunistům, sestěhovali se do jednoho bytu a děda nastoupil jako dělník do továrny. Později babička pracovala ve veterinárním ústavu jako  umývačka nádobí, ale když jsem se narodila já, byla z ní už důchodkyně věnující se na plný úvazek vnoučatům.

Vnoučat měla celkem šest, od každého dítěte tři, ale já vždycky měla pocit, že na ni mám tak trochu výsadní právo. Starala se o mě od jednoho do tří let, kdy maminka musela nastoupit do práce a do jeslí mě nevzali. I když z dnešního pohledu nebyla nijak stará, mám ji v paměti pouze ve vysloveně babičkovské podobě, se šátkem na hlavě a zástěrou přes šaty, jak kraluje u sporáku a vyvařuje všechny možné dobroty, co jsme si namysleli. Když později přijížděla na návštěvy, zpravidla aspoň dvoutýdenní, vždycky se už ve dveřích ptala, co chceme uvařit, a my ji vítali s připraveným seznamem oblíbených lahůdek. A než odjela, udělala nám do zásoby domácí nudle, polévkové i ty širší, co jsme milovali na sladko s mákem nebo ořechy.

Ráda vzpomínám, jak jsme k ní se sestrou jezdívaly na městské prázdniny s každodenními návštěvami „biografu“.  Byly jsme čtyři vnučky narozené v rozmezí šesti let a dohromady něco jako nezvladatelná tlupa paviánů, ale  babička měla tu odvahu, že si nás zvala všechny najednou. Bývaly to báječné prázdniny! Bydlely jsme jen pár kroků od historického náměstí, které tenkrát, ještě než ho komunisti zničili moderní budovou Prioru postavenou uprostřed, udivovalo svou velikostí. Všude jsme měli blízko a procházeli kulisami vznešených starých domů s obchody a obchůdky, které mě coby sídlištní dítě naprosto fascinovaly.

Co babička moc neuměla, bylo sedět jen tak na prázdno. Když zrovna nevařila a nepečovala o vnoučata, chtěla si zaměstnat ruce šitím nebo pletením a vytrvale nás žádala o zadání, které jsme jí rádi poskytovali. Stačilo koupit vlnu, vyhlédnout si sebesložitější vzor a za pár týdnů se člověk mohl pochlubit ve škole novým svetrem. Když jsme se sestrou byly malé, měly naše panenky nejlepší garderobu široko daleko. A zvlášť ty klobouky! Fortel se nezapře a babička dokázala vykouzlit elegantní klobouček pro panenku třeba z kousku stužky a igelitu.

Ale nebyly to růžové časy a samozřejmě nebylo jen veselo. Stoletý dům v Jihlavě se obyvatelům málem sypal na hlavu, ale jediným zásahem OPBH (pro nepamětníky: okresního podniku bytového hospodářství) bylo stržení pavlačí, které hrozily zřícením. Důchod byl jen pár korun a za vnoučaty musela babička cestovat do Brna nebo až na Sokolovsko. A pak během jediného roku přišla o syna i o manžela. Ale stejně si ji pamatuji hlavně usměvavou a pohodovou, s jemným ironickým humorem, kterým komentovala, co to zas komunisti vymysleli.

V roce 1989 byla už hodně nemocná, trápila ji cukrovka a neposlušnému srdíčku pomáhal implantovaný stimulátor, ale tím nejlepším lékem na všechny choroby byl pád režimu, který jí podle mě prodloužil život o několik let. S nadšením hltala zprávy a fandila všem změnám, i když z nich sama už nic neměla. Svým optimismem byla mezi vrstevníky tak trochu bílá vrána. Nejenže neremcala na rostoucí ceny jako ostatní důchodci, ale odmítala ty „nesmysly“ vůbec poslouchat. Traduje se historka, jak se sešla s několika důchodkyněmi na oslavě narozenin a ostatní návštěvnice spustily sborový žalozpěv, jak bylo za komunistů lépe. „Tak snad abych už šla, nějak se tady smráká,“ pravila tenkrát babička a cestou domů vrtěla hlavou, jak můžou být lidi tak blbí.

Jó, kdyby viděla, jak moc můžou být lidi blbí ještě dnes, asi by tomu se svým vrozeným optimismem ani nechtěla věřit.

Jisté je, že jsem po babičce zdědila nohu požehnané velikosti 41, kterou ona sama vždycky viděla jako velké plus: „Aspoň stojím nohama pevně na zemi. Ženské s malýma nohama musí ťapkat a nedrží pořádně balanc.“ Ale moc bych si přála převzít i něco z její pohodové nátury, díky které se na svět nemračila, neremcala a všechny zvraty osudu přijímala s příkladným nadhledem.

Vzpomínám na babičku s velkou láskou a zdaleka nejen dnes, kdy by oslavila stopáté narozeniny.