Něco je shnilého ve školství českém

Současný systém vysokého školství nemotivuje studenty k co nejkvalitnější přípravě na výkon budoucí profese, ale podporuje honbu za lacinými tituly. Čím více do něj stát sype, tím méně se mu dostává kvality, ale pouze kvantity.

Předem upozorňuji, že můj pohled je pohledem zvenčí. Vidím to jen jako bývalý vysokoškolák, rodič současného vysokoškoláka a přítel několika vyučujících. Ale z toho mála, co vidím, je mi špatně. Jestli je to jinak, opravte mě, budu jen ráda.

Za dvacet let přejímání zahraniční univerzitní praxe při zachování socialistického modelu bezplatného školství a dotování podle počtu studentů to u nás vypadá takto:

1. Vysoké školy jsou ekonomicky tlačeny k preferenci oborů, které jsou atraktivní pro co nejvyšší počet uchazečů a zároveň co nejméně náročné na finance, techniku, prostory atd. Nových pseudooborů bez vazby na skutečnou poptávku na trhu práce u nás přibývá jako hub po dešti. Nicméně i tyto méně náročné obory potřebují vyučující, prostory apod., vznikají nové finanční tlaky a máme tu začarovaný kruh.

2. Naopak je v zájmu škol omezovat nebo alespoň nezvyšovat počet studentů v oborech, kde je studium nejnákladnější, a to bez ohledu na potřebnost těchto profesí v praxi. Ve výsledku to vypadá třeba tak, že na Masarykově univerzitě počet studentů teorie umění třináctkrát převyšuje počet budoucích zubařů (viz můj dřívější článek).

3. Pro spoustu studentů jsou atraktivní zejména obory, které jim relativně nejsnáze dopomohou k titulu. Je logické, že se nabídka setkává s poptávkou hlavně na humanitních oborech, které nám co do počtu studentů bují jak rakovina v pokročilém stadiu. Ale i technické vysoké školy se snaží srovnat krok. Třeba na VUT v Brně můžete studovat management v tělesné kultuře, na VŠB – TU Ostrava sportovní management, na TU Liberec design prostředí atd. (Nechci se dotknout nikoho z těchto oborů, jen namátkově vybírám, co mě v nabídce studijních programů zarazilo na první pohled. Nepochybuji o tom, že se najdou daleko okatější příklady).

4. Úroveň vzdělání stále klesá. VŠ potřebují přijmout co nejvíce uchazečů, takže na oborech, kde je studium nejlevnější, snižují laťku až k zemi. Jak jinak si vysvětlit, že na některé obory přijmou uchazeče s percentilem třeba 5 a přijímací řízení se tak stává pouhou fraškou? Proč se tak drasticky omezily oborové přijímací zkoušky a uchazečům stačí projít testem obecných předpokladů ke studiu? Bez jakéhokoli prověření oborových znalostí dnes můžete na státní VŠ začít studovat třeba češtinu nebo řadu cizích jazyků.

5. I kdyby tím širokým sítem prošli jen skuteční zájemci o studium daného oboru (což samozřejmě není pravda), už sám vysoký počet studentů nutně snižuje kvalitu výuky. Vytrácí se osobní přístup. Názorně to ukazuje případ mojí známé, která brala externí výuku na VŠ poctivě a po 35 studentech svého předmětu požadovala písemné práce, které doma hodnotila a následně rozebírala v dalších hodinách. Příští rok měla studentů 70 a požádala šéfa katedry o rozdělení do dvou skupin. Odpověď zněla: žádný problém, ale za stejné peníze. Už tam neučí a její předmět převzal někdo se stádnějším přístupem.

6. Prověrka znalostí probíhá zpravidla jen na konci semestru, a to nejlevnějším masovým způsobem. Zkouší se prostřednictvím testů a studenti někdy za celý rok nemají potřebu slušně se obléci (o to tolik nejde, ale přece) a obhájit své znalosti ústně. Dochází to i tak daleko, že zkoušející bývají vedením tlačeni, aby snižovali úroveň potřebných znalostí a škola tak nepřicházela o dušičky a o dotace.

7. Nemohu se zbavit dojmu, že ke kvalitě studia nepřispívá ani systém kreditů. Hodnota kreditů z předmětů různé náročnosti (nebo různě náročných pedagogů) je nesrovnatelná a „chytří“ studenti si vždycky poradí, jak proklouznout s minimálním úsilím. Kreditově nejvýnosnější je příprava bakalářské a diplomové práce, jejíž skutečná obsahová kvalita a původnost může být obtížně hodnotitelná. V tom množství studentů pochybuji, že se při odborném vedení práce průměrný student stihne se svým konzultantem potkat víc než dvakrát, třikrát.

8. Vše výše popsané probíhá daleko snadněji v humanitních oborech a všude tam, kde výsledky studentů nejsou exaktně měřitelné. Na školách technického zaměření bývá podstatnějším sítem než samotné přijímací řízení zkouška z matematiky. (Na jedné straně to je určitě dobře, ovšem někteří zaměstnavatelé ve stavebnictví, strojírenství apod. poukazují na nedostatek středních řídicích pracovníků, které potřebují pro přímý kontakt se zaměstnanci v dělnických profesích. Lidé s komunikačním a organizačním talentem, kteří by se na tuto práci hodili, totiž až příliš často nedokončili své technické vzdělání, když coby studenti ztroskotali právě na zkoušce z matematiky, která je postavena spíš pro konstruktéry... Ale to je zase jiná kapitola.) V každém případě zkouška z matematiky (případně fyziky, chemie a dalších předmětů) odrazuje spoustu uchazečů jako dokonalý strašák a směruje je jinam.

9. A jsme u toho, co na současném systému pokládám za vůbec nejhorší. Za nás se vědělo: nedostaneš se na obor, který bys opravdu chtěl studovat, a na techniku jít nechceš nebo na ni nemáš hlavu, tak alou do práce. Maturanti, kteří chtěli studovat, byli nuceni opravdu máknout a třeba v sobě i překonat počáteční nechuť k oboru, který na první pohled nebyl tolik atraktivní. Dnešní maturant nic takového řešit nemusí – rozhlédne se po nabídce, podá si pár přihlášek, ani učit na přijímačky se často nemusí a aspoň jeden zajišťovací obor, tzv. tutovka, vždycky vyjde. Jenže počty studentů přijímaných v jednotlivých oborech se od počtů nabízených pracovních míst v těchto profesích řádově liší. Ze svého okolí znám spoustu případů nadaných maturantů, kteří by zvládli vystudovat náročnější VŠ, ale uhnuli ke zdánlivě atraktivnějšímu studiu – prostě jen proto, že to bylo tak snadné (a bez finančních překážek). Je to škoda nejenom pro ně, ale pro nás pro všechny. Je to přímo státem podporované plýtvání mozky.

10. Podtrženo, sečteno: současný systém vede ke stále rychlejší devalvaci vysokoškolského vzdělávání, ve které je aféra z plzeňské právnické fakulty jen pověstnou třešinkou na dortu. Vysoké školy svou přebujelou nabídkou deformují obraz trhu práce a vhánějí tisíce maturantů do studia oborů, ve kterých v budoucnu nemohou najít uplatnění. Naopak tam, kde jsou potřeba, odborníci citelně chybějí.

Kdy už si přiznáme, že systém, který nechává studium na libovůli škol a studentů, je slepá ulička, ba přímo cesta do pekel dlážděná hesly o akademické svobodě?